moje cinty - zápisky of ver_ber

Takové věci
Jan Skácel

Pro takové věci
chodí se do lesa jak na hříbky
a také do pohádek

Do mlýna vzpomínek a do moučnice dětství
k vosímu hnízdu k starým pařezům

A něco za šírání něco o polednách
a něco posbírané ještě za rosy
a je to křehké bojí se to slov
A kdyby upadlo to ve snu na kámen
co potom a co naplat

Ty přece dávno víš že nastala
veliká potřeba všech nepatrných věcí
těch ze všech nejmenších
a ještě mnohem menších

Ty o tom víš a s tebou čmeláček 

... sedím za komínem a oddávám se snění ...

Je!

Život má rytmus. Pravidelnost zcela nevídanou! Budím se samovolně, odcházím včas, obědvám každý den v tu samou hodinu. Líbí se mi to! Každý večer kolem půlnoci sedím sama ve svém pokoji u jemného světla stolní lampy. Za oknem plynou tmou a teplým vzduchem vůně léta a občas pohnou záclonou u otevřeného okna. Každý večer kolem půlnoci vlétí do mého pokoje drobné stvoření, které svými tuhými krovkami dělá hluboký bzučivý zvuk. Viděli jste Faunův labyrint? Ten můj létavec je o trochu menší, než ten, který promlouval s malou Ofélií v hlubokých lesích kolem starého labyrintu. Ale zdá se mi někdy, že ke mě taky hovoří. Přiletí, chvilku krouží pokojem a pak si sedne na stůl a na svých tuhých hmyzích nožičkách popolézá z místa na místo a někdy se zastaví, jako by přemýšlel a pak prohodil pár vět od cesty. Cítím se poctěna.

Dnes ráno jsem se probudila do jemného deště, který zchladil rozpálené ulice mojí čtvrti. Obloha se potáhla měkce šedým povlakem, který šetří sluncem předrážděné oči. Vzduch voní a ze zavlaženého trávníku vyrazila žlutá a modrá kvítka. Dnes jsem se probudila do bluesového dne. Dne krásně smutného. Do dne, jehož jemný smutek je potěšením! Našla jsem kdesi hluboko album nazvané Blue Velvet, které jsem před lety dostala se spoustou jazzu, blues a dalších lahůdek od Martínka, který od jara zažívá dobrodružství na Tchaj-wanu. Bluesový den!

Za oknem mi před očima roste růže. Dostala jsem od stýčka malinkou s růžovými květy. V květníčku sice, ale tak malinkém, že po pár dnech začala scházet, kvítka shodila a lístky začaly padat. A tak jsem koupila krásný kovový, patinou zčernalý květník a růžičku zahrnula hojností země a vláhy. Je to týden a růžička mezitím vyrostla dvakrát do výšky a třikrát do síly a já mám radost!

Tímhle já žiju. 

... je krásná. tečka. nejde k tomu víc, bylo by to škoda. protože lepší film už dlouho nebyl. hlubší. uvěřila jsem jí každej okamžik. přesvědčila mě. a vyburcovala ve mě spoustu pocitů, které už dávno až příliš tiše spaly. poklona hluboká panu jakubiskovi. a díky.

A tak tedy žiju v Praze. Hranice překročena? Kdo ví :)

© ver_ber :: powered by flickr

zůstávám. v pátek jdu podepsat smlouvu. znamená to, že zůstávám v matičce. znamená to strašně velkou spoustu dalších věcí. znamená to udanej směr mýmu životu na drahnou dobu dopředu. znamená to krok. znamená to konec cestám. znamená to česko. znamená to nerakousko. znamená to jistotu. znamená to rozum. znamená to nevášeň. mělo by to znamenat radost .. ale znamená to zvláštní smutek. věci jsou najednou příliš jasné, a přesvědčení, že ten krok je správný, teprve bude muset přijít.

prší, a je to dobré na pole, píše kdesi skácel

ráno mě vzbudil poryv větru za pootevřeným oknem a bušení deště do plechové střechy .. takové probuzení je nejkrásnější. prší. celé město je v oparu. prší a je to takový ten blahodárný jarní déšť. prší a s každou kapkou je město zelenější a tráva huňatější. prší a je to takový skácelovský typ deště. děkuju za něj.

pro starší a pokročilé

byly časy, kdy jsem ráda psala do tří, do čtyř a spánek doháněla až nad ránem bílým. dny se krátily, ale podmanivá noc, kdy se rodí nejvíc myšlenek, byla nádherně dlouhá. není to asi volba, prostě to v noci šlo líp, tak proč řídit budíka na osmou.

poslední dobou už to nejde, ale stejně se mi práce skoro každý den přelévá přes půlnoc do druhého dne. oči už se klíží, ale něco mě žene dokončit započaté. jde to ztěžka. věty se někdy musí přečíst dvakrát. a někdy se mezi prvním a druhým čtěním přistihnu při úplně jiných četbách, vůle už nepleská prstíčky za googlování zajímavých slovíček a otvírání roztodivných blogů.

v tu chvíli se často přistihnu, že na ouškách mám sluchátka a v přehrávači se točí takový věci jako ty od davida gilmoura a petera gabriela, o kterých se píše níže. přátelé, mohlo by se lehce stát, že se tyhle chvíle vyvinou v lekce snění pro starší a pokročilé! (jak se píše tamtéž). světlé chvilky ušlého dne uprostřed temné noci. kouzelné, protože ta noc není vůbec tak temná. lampička hází teplé světlo na pískový závěs a všecko ostatní je ve tmě – město za oknem pak nevypadá vůbec šedě ani prázdně. krůček po krůčku se učím v takových chvílích přelézt zašlou zídku do zahrady snů a představ, ze které jsem už dávno vybloudila .. těžko si teď vzpomenout, jak vlastně.

přátelé, dnes sním o zvláštním napětí a zvláštním klidu, které je v horkém letním večeru, když si obloha ještě drží temné odstíny ne-tmy, ale den už není a vzduch voní. večer, v němž je nevysvětlitelná volnost a jakoby příslib. sním o letním koncíku pod hvězdama, sním o hudbě, která se nese prostorem, o tónech, který se lámou jen o šumící stromy a o vlny v krajině. navedla mě na tenhle sen objednávka mojí milé. ach .. podobnou snídani bych si taky nechala líbit! vzpomněla jsem, jak jsme kdysi dávno před lety chytaly náladu léta na malinkym plzeňským fesťáku u svatého jiří na doubravce, holčičky malý gymnazistky .. i druhej konec plzně byl velkým světem. a pak taky vzpomínka na úplně první koncert, kterej omamně voněl létem .. dávno ještě před gymplem .. bluegrass na hradě pecka kdesi ve východních čechách. ta vůně byla úplně nová, ale .. vyprávěla jsem nedávno ládikovi o tom, že jsou věci, které zapadnou do duše, jako bychom tam na ně od narození měli místo. tohle byla jedna z nich. po půlnoci mi tuhle vzpomínku vytáhnul z hlavy lou reed svojí desetiminutovou koncertní venus in furs.

zdálo by se, že tyhle noční snění mají svýho společnýho jmenovatele: kdopak mi to posílá takový písníčky? :)

váš den může začít i takto...

divine comedy – come home, billy bird

příběh jednoho rána .. billy bird, international business traveller, a jeho mezistátní let brussels – newcastle .. "William wakes with his clothes on .. Bit by bit it comes back to him .. A bunch of Belgian businessmen .. And a strange drinking game – why oh why? .. And he might not make the flight but he will try" a tak dále..

my dear friends, no není to dokonalé?

...

je noc a za oknem město dávno spí. hraje mi peter gabriel a david gilmour (noví společníci, znám se s nimi sotva pár neděl). tóny jsou to tak lehoučké a krásné .. cítím, že brnkají na moje vnitřní strunky a chtějí si s nima hrát.

ale nějak to nezní. zdá se to všechno přitlumené. jako když se do otevřeného piana položí štos zaprášených not, rovnou na vyladěné struny – nehrajou pak.

nebývá teď smutno. jen je to někdy jak pod štosem zaprášenejch notovejch osnov. zapomíná se, jak se má snít. počítá se, neodhaduje se. hledá se jistota, ne výnos z rizika. snaží se, nebloumá se. je to všechno pozitivní .. ale nějak to nezní.

list po listu .. tón za tónem .. zkusím dneska sejmout celej ten štos. notový osnovy rozhážu po koberci a až usnu, budu snít SEN!

 

peter gabriel
the drop

moving down the fuselage
toward the open door
catch you looking down outside
to see what lies ahead

one by one
you watch them fall
fall through cloud
one by one
you watch them fall
no idea where they're going
but down

where they've gone
where they've gone

watching as the sun goes down
i sit inside this plane
notice how the city lights
are like the nerves inside a brain

one by one
they're going out
you watch them dim
one by one
you watch them fall
and wonder where they're falling to

 

(song thanks to ladik)

a little conceptual work

(1) exposition...

 

(2) trial – mistake – averse

 

(3) help – remedy – chat

 

(4) happy ending...


© ver_ber

kouzlo zvuků, co plynou odplouvající nocí


tóny, které mě dnes vyloudily z peřin ven do světa. děkuju!







nine inch nails – la mer // visual by mx2k

(zpráva o počasí)

 

© andy warhol

 

... když mi svítí do oken sluníčko, tak si předu ...

pár poznámek melancholii na okraj

 

některé bouře jsou úplně tiché a plíživé .. přelévá se to zvolna, těžce někde hluboko pod hladinou, nabírá sílu .. houpy hou houpy hou HOUPY HOU! houževnatě chytá dech a dýchá za krk. za krk za krk za krk. brrr.

a zvláštní melancholii si někdo může odnést třeba taky z nákupního centra. jde-li tichým večerem přes parukářku a kolem hřbitovů a uvnitř se pak nechá ulovit podobností ke spoustě míst, co prošli (jak zvrhlé, je to přece jenom hloupě nablejsknutá kulisa!). ale třeba zlotým terasám .. není divu. ve varšavě tehdy hrozně lilo. a bylo to dost zásadní.

proč se to vrací teď a teď a teď a teď. nechápu? vězení přílišného prostoru. že už je vlastně dlouho dobře, nehraje roli. je to souběžné, protože se to vejde.

 

 

 

© ver_ber

nejen poetikou živ je člověk

jinými slovy – objevila jsem google docs! a tak se zapojím do rozsáhlé technokratické debaty, která běží internetem už nějaký ten pátek. ačkoli jsem diletant a neználek, některé věci jsou mi jasné čistým selským rozumem: internet JE jinde, ať už se té změně říká "příchod webu 2.0", "příchod webu 3.0" nebo "web x.0 neexistuje". pod jmenovanými heslíčky se zjednodušeně řečeno skrývá přechod od pasivního, čteného internetu k internetu interaktivnímu, umožňujícímu aktivní zapojení většiny jeho uživatelů do tvorby obsahu (třeba díky redakčním systémům a předlohám blogů nebo možností osobního nastavení stránek – personalizace – a sdílení souborů) .. a dál až k internetu, na němž běží celé aplikace, které dřív běžely na harddisku našich milých PC. ať se tomu říká jakkoli, tenhle vývoj je jasný .. a musím říct, že fascinující!

jednoduše řečeno, google docs jsou dokumenty, které se neztratí, ani když vám shoří počítač. je to soubor aplikací shodných s obsahem běžného office balíčku – textový editor, tabulkový editor a nástroj pro vytváření prezentací – liší se tím, že běží na googlím serveru, kam se také ukládají vytvořené dokumenty. to má tři báječné důsledky (je jich možná víc, já zatím objevila tyhle): ( a ) rozdělaná práce i hotové dokumenty jsou k dispozici, kdekoli se člověk připojí k internetu (navíc ve všech uložených verzích!), odpadá problém typu "jé, ja doma nechala flashku", ( b ) když se složí počítač, aspoň něco (rozdělaná práce) nešťastnému majiteli zůstane (viz můj listopadový zážitek s dokončováním seminárky ve wien a odpáleným kontaktem na laptopu, hi) a ( c ) uložené dokumenty je možné sdílet, a co víc – hlavně na nich paralelně pracovat s jinými lidmi a v reálném čase vidět změny! (jeden známý z wien, který dálkově studuje na harvardu, mi vykládal, že na google docs realizují týmovou práci do všech kurzů!). a jako malá třešnička na vrcholek dortu jedna aktuální fikanost vhodná pro pisatele diplomky: tahle aplikace umožňuje jednoduše a efektivně administrovat online dotazníková šetření! takže už žádné spamy s přiloženým wordovským dokumentem .. vytvoření dotazníku je jednoduché, dotazník elegantní (ve srovnání s komerčními službami podobného druhu plnými reklam působí aspoň trochu profi) a výsledky se rovnou ukládají do klasické excelovské/googlovské tabulky, ve které se pak jednoduše zpracují. návod na vytvoření dotazníku je zde, na zbytek přijdete intuitivně sami. je to prosté a geniální!

( zdálo by se, že jsem tu právě provedla neplacenou reklamu velké prosperující firmě .. v tomhle případě ale víc než jindy funguje princip, že dobrá věc se propaguje sama – nemůžu prostě jinak :)

hudba mých dnů

 

co jiného, když už není rádio akropolis. a on to vůbec neni špatnej výběr! přeji ouškům příjemné pochutnání.

(výpisek z četby)

dočetla jsem annu kareninu. zápasila jsem s těmi bezmála osmi sty stranami dlouho a po kouskách. chvíli jsem už myslela, že to bude jedna z mála rozečtených nedočtených. před týdnem jsem ji ale vzala znovu do ruky a posledních pár set jsem dala na několik zátahů. skláním poklonu před autorem, který dokáže několik nosných myšlenek důkladně vykládat propletencem barvitých příběhů, popsat realitu v tolikerém světle a dát čtenářovi možnosti projít si všecky zákoutí těch složitých otázek a pochopit je s ohledem na všechny ty temné kouty.

anna karenina je víc než milostný román. pohrává si s otázkami mikrosvěta svých postav i makrosvěta společnosti, ve které žijí. je to epická úvaha o společnosti v přerodu a jejích nových a starých pravidlech, o lidských citech, touhách a vášních, které nejde přemoci, o tom, co znamená štěstí a co lze ještě unést. jenže je taky historií všedního dne konce 19. století a úvahou o společenském uspořádání pozdního carského ruska. těžko říct, co má v tom bohatém příběhu navrch.

tuhle knihu jsem vytáhla z knihovny, když jsem se zrovna laskala s kunderovo nesmrtelností. byla jsem nemocná a kundera by mi v peřinách příliš rychle utekl. a tak jsem už znala slavnou větu, že "všechny šťastné rodiny jsou si podobny, ale každá nešťastná rodina je nešťastná po svém" i kruh velkého příběhu, který začíná i končí pod koly vlaku – kundera mi obojí prozradil.

jenže v těch stránkách je myšlenek daleko víc. překvapilo mě, kam tolstoj ten velký příběh o nešťastné nemanželské lásce dovedl. dlouhé linky úvah o tom, co má v životě člověka smysl, co naplňuje jeho bytí, dovedl tam, kde se nejspíš opravdu dotkl podstaty. hlavní postavou se tak mimoděk stává levin, jehož příběh narozdíl od příběhu anny a vronského snad končí štěstím. štěstím denního života, koncem nenaplněných tuh. naplněným životem dennodenních starostí...

 

"Dříve (..) kdykoli se snažil udělat něco, co by přineslo užitek všem, lidstvu, Rusku, všemu venkovu, tu pozoroval, že úvahy o tom jsou příjemné, kdežto činnost sama je vždy nevyrovnaná, že není úplně přesvědčen o nezbytnosti dané věci, a sama činnost, která se zpočástku zdála tak významná, pozvolna významu pozbývala, až se málem rovnala nule. Ale dnes, když se po svatbě začal stále víc omezovat na vlastní život, sice už nepociťoval radost při pomyšlení na svou práci, avšak měl jistotu, že jeho práce je nezbytná, viděl, že se mu daří mnohem lépe než dřív a že její význam stále vzrůstá.

Nyní skoro proti své vůli vnikal do země stále hlouběji jako pluh, takže se už nemohl dostat ven, aniž vyoral brázdu."

 

lev nikolajevič tolstoj: anna karenina, str. 777

zdá se mi v tom být ukryto velké sousto pravdy.

skandální!

tak si to představte. ver_ber, jejíž slovník ještě nedávno sestával téměř výhradně ze slov jako "alternativní", "avantgardní" a "progresivní", si už několikátý den hýčká svou sehnsucht za pomoci hlavního streamu radia arabella, v lepším případě jejím webovým experimentem – stařičkejma vídeňskejma písničkama ve stylu pražských hašlerek (v odkazu k nalezení pod označením wiener schmäh) – a písněmi wolfganga ambrose schifoan a reinharda fendricha i'm from austria (dvě neoficiální rakouské hymny – ta první lyžařská, ta druhá prostě rakouská). z obou se mi před rokem ježily vlasy hrůzou. takový nevkus! takový brak! jenže si mě zaháčkovaly .. a je to marné.

 

hrůza hrůza, skandál mezinárodní! to rakousko je vážně zhoubné, jen co je pravda! ;)

co se léčí a co se živí velmi sladkým černým čajem s hustým mlékem.

je to hladivý, melancholický stesk. připomíná ten, který si s sebou nosili postavy saroyanových povídek vzpomínající na rodnou arménii..

není to zlé a není to smutné. dá se to unést .. jen .. je to ve mně a bude snad na věky. toužím po tom městě, toužím po jeho duši. tak jako někdy toužíme po vzdáleném blízkém člověku. v té duši je toho mnoho .. lidé, mí milí, písně a zákoutí, vinohrady pod kahlenbergem, sny, touhy, úspěchy a zklamání, hořkost i opojení, zvyklosti, způsoby, intonace pozdravů a slova malých průpovědí, kolo v prátru, na kterém jsem za svůj život nejela, ale viděla ze všech úhlů nesšetněkrát, ten krásný kulatý a huhňavý přízvuk, donaustad, kaisermühlen a budovy, co se pnou do vejšky, donaukanal a věčný vítr, noční cesty ulicemi a kolem dómu .. s evy, s honzou, s tatínkem a kdysi se slawkem .. když jsem vysokým měšťanským domům zpívala blues .. slzy a smích, spokojenost a známé jehličky nejistot, co pohání dopředu, theater brett a gartenbaukino, tisíce vůní a lidé z pěti kontinentů. a, a, a. mnoho. taky kousek mého já.

hýčkám si tuhle sehnsucht a nezlobím se za ní. je krásná.

:: stará farnost na leopoldsbergu .. i tohle je wien ::

(z únorovýho vejletu, co je celej tu)

zpátky doma.

(básnička – jiří žáček) (obrázek z archivu ver_ber – PP – pozdrav prázdninový, léta páně ´04!)

tak krásně podchycené

Když šel v půl páté do koupelny, s hrůzou spatřil, že venku je blankytné jitro. Probděl celou noc. V paměti mu utkvělo, že lidé bdící celou noc jsou ohroženi šílenstvím, a tak k sobě začal celý vyděšený mluvit, aby zjistil, jestli už neblázní. Všecko kolem mu připadalo nepřirozené a neskutečné. Hnal se zuřivě do pokoje a shazoval ze sebe šaty, aby dohonil utíkající noc. Když už se svlékl, s lítostí naposledy pohlédl na kupu stránek: celou další scénu už měl promyšlenou. Jako kompromis s hrozícím šílenstvím zalezl do postele a psal ještě hodinu.

 

francis scott fitzgerald – polapený stín

tmavou cestou...

 

 

... podle dunaje. vycházka 24.2.08.

.. co by z toho? ale přece.

nebudu. fňukáním se ještě nikdy pořádnej life welfare nevydyndal. ale přece.
nebudu. připomínat, že jsou věci, které se mi dějou jenom tu. a že vůbec nejsou špatné. že že že. klasicky. smysl to nemá.

(ale slzička mi ukápla nechtěně už včera, až to jednoho proslulého souseda vylekalo. ale to nic, to tak musí být.)

za týden budu pryč. kruh plzeň – praha – wien se uzavírá. nebo je to spirála? nikdo neví.

vídeň mi svítí za oknem. takhle:

a bude ještě tejden. od konce ledna uklizená v sedmym patře panoramy .. a je to docela kontemplativní. ještě před pár dny tu bylo úplně pusto a ticho .. a to je ten nejlepší skleníček pro mojí práci.

dny se usadily, vídeň si mě ochočila a mě najednou cosi hřeje, uvnitř jakoby poklizeno .. není to špatné! dny si plynou a věci mají smysl, práce rodí spokojenost .. no, příliš mnoho dojmů na to, aby se naskládaly do těchto pár písmenek. navíc by se jich pak mohly leknout a utéct oknem někam pryč. kdo by je pak po těch střechách honil!?

a tak, přátelé, momentálně přijměte s povděkem alespoň obrazové zpravodajství a četbou se zabavte v písankách jiných.

zdravím a přeji krásného dne .. pro potěchu duše si můžete prohlédnout něco málo estetiky z mojí dílny tady na tom místě. enjoy and keep lovin the beautiful world :)))

za zadnou pravdu na svete.
ale jestli chces,
za maly petnik ticha.

je chvilke, ktera puli krajinu.

pokorny okamzik,
kdy nekdo za nas dycha.

 

(muj mily jan skacel)

Musik mit großem M, großem U, großem S, großem I sowie großem K. M-U-S-I-K!

downloadbar, zuhörbar, wunderbar! und vollständig legal :)))

dnesni vecer mne zari! kdyz do usi nabehnou tony ve spravnej sile a kombinaci, je z toho extaze, uz vim. ale to zalykani je pokazdy orgasticky jiny. tmeni pred ocima.

vyzkousejte taky .. tady: music.patrickbergman.com. tenhle hudebnik vypustil svoje dilo na paseky internetu, volne ke stazeni. co za to? po stazeni vypalte kamaradovi. please make a copy. ha!

(neleknete se, je to drum´n´bass. nektere z mych milych by mohl vydesit. ale neni zly.)

pozor: az prilis teple pelisky mohou byt zaludne.

je tu rok novy lepsi krasnejsi!!!

na vyrocnim zasedani vsech znepratelenych frakci meho ja bylo po dlouhych jednanich dosazeno prekvapiveho vysledku. jednotnym hlasovanim bylo rozhodnuto, ze rok 2008 bude rokem stastnym! nikdo nebyl proti, jen vecne nespokojene ja a cervik pochybnosti se zdrzeli hlasovani. rozhodnuti zasadilo drtivou porazkou vsem nesmyslnym otazkam po smyslu zivota a obavam z budoucnosti. statni notar overil, ze vysledku bylo dosazeno legitimnim zpusobem a vyloucil pouziti podvodnych postupu typu intoxikace volebniho vyboru nepovolenymi latkami ci zasazeni volebniho salu vnejsimi vlivy. mistni organizace, prede vsemi centrum spanku, poctive prace a spokojenosti, se jiz nadsene hlasi se zavazky prekroceni planu. muzeme si jen prat, aby takovy vyvoj nebyl pouhou vyjimkou, malym zazrakem. vzdyt lide na celem svete volaji, chceme byt stastni! svetu mir! a mne predevsim :)

hezkej novej rok, moji mily!

rikame syr.

je fajn. japonskou polivku s tlustyma nudlema jsem nesnedla. ale dostala jsem legracni japonskej kalendar na zed a uz tam visi! nasnezilo. malo. ale nasnezilo. tak akorat. rano jedu wien-prag-plzen. dostala jsem taky fortune cookie. ze jsem pry tolerantni a socialne angazovana. aha, tak. je fajn! darky jsem stihla vsecky! (je to vubec mozne?) nasnezilo!!! od vcera si delam prazdniny. nemyslim na nic a zhluboka dycham. je fajn. vlak, ktery jel v pet z prahy jsem stihla s rezervou! a celou cestu jsem spinkala jak jezule. predtim totiz ne. byla jsem u ali. tri noci u trilobitu pod barrandovem. v bytku u alci. kazdej vecer setkani v jinych slozenich. alca – verca – linda – jarca – ivet. a pak taky u houdku s jinymi. hovory vtipne. leitmotiv: semestr na vodstrel! a vy ste stastny? a vis, co za rok? jenze je fajn! tri dny v blazinci precpanyho metra a lidi, co si slapou po nohou a kazdy stouchanec v tlacenici vychutnavaji zvlastnim zpusobem doprovazenym tlacenim na tlacenici v protilehlych smerech. fajn fajn fajn! och, praha je na zblazneni, ale krasna. a viden taky. prestalo mi vadit protahovany ä, kvuli kteremu jsem v poslednich tydnech malem emigrovala do zajeti krasnych zelenkavych usnich spuntu. je fajn. a kdyz mi je do place, umim se zvednout a rict a dost. vule se mi vratila. a rozhodnost. a chut! rano domu, to nesmim zaspat. do MUMOKu na cinskou vystavu jsem to nestihla, ale neni to podstatny. bylo to na krok daleko a to je to. pujdu v roce osum. byla jsem tam pro plakat, libil se mi, vez skoro az babylonska, couha nekam do modryho prostoru a je v tom cekani, nadeje? petrolejova modra temna a trocha okru, tak jak to lahodi. ale vsechno ma svy nitky k vyznamum, a tak nikdo nevi, jestli jsem timhle darkem radost dala nebo vzala. sobe nebo jemu. co na tom. JE FAJN! bis bald und alles gute, moji mili! tesim se... tak nejak na vsechno!

dneska od seneky.

fata volentem ducunt, nolentem trahunt. // osud vede ty, kteri chteji, a vlece ty, kteri nechteji.

seneca

 

polozit se do proudu a nechat se unaset. vlnky kolebaji a slunce hreje. jina cesta neni....

(rymovanka pro dnesni den)

mosty 

k cemu jsou mosty pres reku?
aby mel clovek bliz k cloveku!

(jiri zacek)

takove trefne... eheh. dekuju babulce!

Přijede Mikuláš do Somálska a ptá se dětí:
"Proč jste všichni tak hubení?"
Děti odpoví:
"Protože nepapáme..."
Mikuláš nato:
"No, kdo nepapá, nedostane dárečky!"

nemuzu se dockat.

 

... jak je ten svet porad hezci a hezci. ne ze by byl, ale ja ho porad tak vidim. (bohumil hrabal)

 

ja taky... uz brzo!

(otaznicek malej malinkej, tlaci se mi tam porad misto vykricniku. jeste neni dobre. jeste neni jisto. jeste jsem v pulce cesty mezi poli. jeste placu nad ranem, jak je mozne, ze clovek nekdy prijde uplne jinam, nez kam celou cestu chtel. ale citim, ze cosi je za dvermi. citim, ze nabiram smer. citim, ze plnim plice vzduchem, citim, ze az se nadechnu priste, vykrocim raznym krokem nekam v tom dobrem smeru. otaznicek malej malinkej ma za ukol jeste drobet scvrknout!)

... ma vonet po adventu.

povzdechli jsme si s milym sousedem z teufelgasse. od pondeli jsem chodila mlsne kolem zahradnictvi v geistingergasse a nakukovala, jake tam maji krasne a hunate vetvicky. svicky ve schleckeru jsem mela vybrane uz od minula. jenze nikdy se to zrovna nehodilo. bezet na prednasku s otepi chvoji moc nejde. pracovat v pocitacove ucebne a pod stolem valet vetve taky ne. nevyslo to. a pak je to cloveku lito. protoze tradice a ritualy jsou to, co buduje zivot. co ho vystavi do smyslupne podoby. a tak aspon tady, v tomhle artificialnim odrazu moji vezdejsi reality... budiz advent, budiz vune, budiz teplo domova!

naposledy jsem opravdu prozivala prichod vanoc pred dvema lety. susila jsem pomerance, svazala jsem venec a v pokoji to vonelo. dokonce pohadkovy vikend jsme usporadali! pamatujete? cesty a povetronstvi, to, ze doma mi kazdou chvili znamena jinde, me na nejaky cas odtrhlo od vsech techhle radosti. ale vracim se k nim. vloni jsem si byla u donaukanal pro jmeli, napriklad, neslo to bez nej. vune a veci, ktere k rytmice casu patri jsou nutnost. jenom trochu trva, znovu si je zaradit do zivota s prepsanejma souradnicema. nastesti jsem si tehdy naposledy udelala malou adventni zalohu. muzu si je zaradit aspon obrazkove!

preju vam krasnou dobu adventni, pratele!

a zastavené odpoledne.

krátký spánek po obědě, kafíčko, dva štráfky čokoládové sušenky pěkně odměřené přesně pro tu chvíli a spousta času být jen sama se sebou, nechat hlavu běžet, vypustit myšlenky na volnou pastvu!

tak to má být: svět má hned jasnější obrysy.

Naděje s bukovými křídly

novému ránu rožnem svíci
je neznámé a nemá tváře
jak anděl v dřevu lípy spící
a čekající na řezbáře

někdy se anděl na nás hněvá
anděla máme každý svého
a naděje má z buku křídla
a srdce z dřeva lipového

(Jan Skácel)

odpověď na jednu dětskou otázku.

sice jsem přišla pozdě na yogu (a to se mi můj milý soused z teufelgasse zase bude smát), ale uviděla jsem na vlastní oči odpověď na otázku která mě trápí už od dětských let: umí tramvaj couvat? přátelé, věc tak podivuhodná se mi zjevila... je to tak!

takže dnes ráno cestou na hauptuni, zrovna když jsme stáli na zastávce v augasse, kde je takovej strážní domeček, přiběhli k nám čtyři pánové od wienerlinien, modrobundičkáři, pánové řidiči... a že je tu teď sněhová kalamita, pověděli nám všem, ať vyskočíme z teplé tramvajky a užijeme si taky trochu té chumelenice na ulici. a začali se dohadovat, co dál. "muss mich drehen" ... "nach nussdorf?" ... "muss zurück!" ... "hey, moch das nicht, da steht die polizei" ... "eh, die mochn nix" ... "okey". nechápu proč, nechápu jak, ale schyluje se tu k čemusi nezvyklému. je tam u strážního domečku taková malá točna, jenže tramvajka stojí dávno za výhybkou... a tak chvilka pobíhání kolem a... tramvaj couvá... a jak. jéééé!

počkali jsme si dalších 15 minut na další spoj a šťastni, že jsme byli svědky takové hezké události, dojeli jsme spokojeně tam, kam jsme chtěli...

yoga byla osvobozující. i když se u janka píše, že to, co nás učí veni, žena, která vyzařuje nejvíc síly, radosti a ženskosti ze všech žen, které jsem kdy potkala, ačkoli by už ve svém věku místo úsměvu mohla nosit ohnutá záda, že to je jen malinkej fragment. a přesto je to síla. sběrná nádoba na energii a spojnice se světem. úžasně fyzická.

cestou zpátky pohledem do bílých větví na ringu mi skáče do hlavy, že... zasněžená vídeň je... nečekaně krásná!

svět se mi zrychlil a psát nemám kdy.

dny jsou krátký a plný práce... tak vám tu uchystám aspoň pár obrázků, dokumentaci skromného života pisatele diplomové práce :)

 

vídeň estetická zde a vídeň dokumentární tu!

 

 

:: vienna všemi směry ::

... poprvé radost.

chtěla jsem napsat včera. nebo předevčírem? vlastně už před pár dny... přes širokou postel s pohledem do větví, co se rýsovaly proti mrakům a s křikem dětí za oknem, spánek do dlouhého odpoledne a klid. a pak cestou kolem kanálu sbírat do ruky to zlaté listí a do očí tu krásu světa zalitou sluncem. každý pohled čirou radostí.

je to zvláštní jít ven po tak dlouhé době, že boty na nohou vzbuzují pocit nepatřičnosti. svírají nezvyklým dotykem. spoustu dní před tím na nohou jen teplé ponožky a v hlavě černej mrak.

přijela jsem do vídně a byla krásná a extatická. nejšťastnější dny posledních měsíců. hluboká a plná spokojenost. v rukou klíček od dvířek do dalších dnů.

a pár dní na to... celej svět se mi sesul, celej svět jsem zbořila jedinou větou: už ne. milý můj warszawský přijel za mnou, abysme zkusili společně žít. 3 měsíce bez sebe a já najednou nedokázala znova. rozsypala jsem svůj svět a rozsypala jsem jeho svět a pocit viny mě tak zadusil, že jsem ulehla a vstala až toho slunečného dne. bolest z duše se rozběhla do celého těla a zachránil mě až hluboký spánek, meducínka od hodné paní doktorky a milá slova mých milých. v hlavě byl mrak a i když jsem se smála, vevnitř bylo prázdno.

sedím teď za stolem a kolem mě práce, kterou jsem den ze dne odsouvala, protože nebyla síla – měsíční resty. je krásná neděle! venku svítí slunce a vevnitř je klid. konečně. znova snad chytám nitky. znova jsem tu... whoaaa!

konec září, začlo se barvit listí, a já držela život v rukou tak jako dlouho ne. a pak jsem jím prudce hodila na horu kamení – rozbil se... na tisíc kousků. nemůžu o tom. nemůžu psát. jediná čárka mi je zatěžko.

řijen jako by nebyl. anebo jinak: říjen kéž by byl nebyl... už měsíc zpět ve vídni, ale den ze dne hůř.

... teprve až střepy trochu seskládám do nové mozaiky, začnu tu žít. zatím jen dusivé prázdno a každý krok krátký. neplačte se mnou, chce to jen čas.

 

... a krajina v dálce vypadá tiše

je den, kdy je nejlepší vzít si teplý ponožky, přikrejt se peřinou a s pohledem u stropu tichounce snít... a když to nejde, tak si aspoň poslechnout tohle:

© vladimír václavek

nahrávka z www. indiesrec.cz, za technickou spolupráci děkuju láďovi ;)

ptalo se mě potom několik přátel.

vrátila jsem se. ujeli jsme z užhorodu v okamžiku nejkrásnějším. po faustovské chvíli, kdy bych řekla: teď – tohle je okamžik, za který dám svou věčnost. podobně jako dříve po dlouhé cestě na východ mám protočené vidění světa... těžko si zvykám na svou realitu. ty dny se mi vryly pod kůži.

proplétali jsme se ulicemi kyjeva velkoměsta, putovali šíravama ve spícím voze, běhali po kopcích a potom sáli vzduch prvorepublikového užhorodu převoněného na současné město v té velké zemi. nata, rom a jurek mají svůj domov na ukrajině, magda a zosia v polsku a já, andrey a ludja v čechách. potkali jsme se loni na zakouzleném hradě hartenberg a sotva kdo tehdy tušil, kde se sejdeme za rok... v náruči matky slávie mi bylo nekonečně dobře.

slawek po mojim vypravování poznamenal: a lukasz loni smutně říkal, že jsi beznadějně zakoukaná na západ! ale kdeže. teď, v lůně pravlasti jsem si zase uvědomila, odkud jsem vyšla. když jsem zavřela oči nad věcmi, které nejsou trvalejší dvou generací, cítila jsem spoustu společného. v zakarpatí jsem si vzpomněla, že v rumunsku, co je o pár kilometrů jižněji, jsem taky při setkáních cítila nečekané – ale bylo to jiné.

a třeba to bylo jen lidmi, se kterými jsme byli. nebo to bylo vazbami, které mezi nimi vznikly na cestě. nevím. dlouho jsem se necítila tak dobře.

zažitků by bylo na vyprávění po několik dlouhých večerů. a vnitřních asociací na dalších několik (krát dvě) – pokud by ovšem šly vyjádřit.

:: jurek a dálky ::

... obrovskej open-air festival na spivačo poli v kyjevě. tisíce lidí, mladí staří rodiče s dětma. všichni rozveselení a poskakujou. paní, co určitě loni slavila padesátku, skáče a vyřvává na zídce popěvek s kapelou bratři karamazovi, což je o dost mladší nářez. holčička s culíčkem, co sedí kus před námi celej večer hází ručkama a dělá taneční poskoky. a to vše u příležitosti příchodu křesťanství. než přijde slavná kapela DDT, kterou jsem ale jako ruštinářskej neználek narozdíl od andrey slyšela prvně, pronese ctihodný pop pár slov o tom, jak to tehdy s těmi věrozvěsty bylo... a nad vším drží ochranou ruku majestátní rodina mať, matka vlasti, která stojí na piedestalu v parku za námi. v téhle zemi se cosi probouzí.

:: v náruči matky vlasti ::

... místo prosím se tu říká buď láska, znamená to jednoduše buť tak laskav... ale slyšet tuhle šifru od muže s hlubokým pohledem je stejně navýsost nebezpečné! aspoň pro mě.

... ukrainan touristic tea! romanovo recept na pravý turistický čaj:
1. vhazuj čajové lístky mocným švihem pod úhlem 45°.
2. vyhledej sekeru!
3. rozezvoň kotlík mocným úderem sekerou...
4. ... a mocně zařvi.
5. sleduj, jak se čaj začal bát a všecky jeho lístky se konečně potápí!!!

:: podobně umí roman začarovat i mikrovlnku :))) ::

... večer, kdy jsem seděli kolem ohně a zpívali si svoje lidovky. když jsem já sloužil to první léto má na ukrajině úplně jinou melodii, ale pointa je stejná, a zase nápěv písničky šli panenky silnicí má v polsku úplně jiný text, jenže jinak odpovídá... stejně se ale všem těm starým slovům dalo navzájem rozumět, ať už byly odkudkoli. a pak jsme si přezpívali svoje národní hymny, a to kdybych měla psát dál, měli by mě moji čtenáři za národovce... možná mi prostě jen rozezněly nějaké strunky uvnitř.

... maršrutky, systém veřejné dopravy, jehož fungování asi nikdy nepochopím... chaos, který tvoří šlapající systém: žádné jízdní řády, jede se, když je plno, zastaví se jenom na mávnutí z ostrůvku nebo prosbu řidiči. a v trolejbusu se někdy jen tak pošlou peníze dopředu řidiči, po ostatních cestujících, a za chvilku se stejnou cestou vrátí jízdenka... jak je to možný!?

:: v kyjevě taky ::

... společného jsem objevila hodně. co u nás ale schází, je vodková kultura! zažitej sled přípitků mě nadchnul:
- první runda na setkání (za znajomstvo!)
- druhá runda na přátele (druh za druha!)
- třetí runda na lásku a na ženy (za kochannja i žinok!)
- čtvrtá runda na muže: ať je rab, či je-li bůh, vždy ti leží u tvých noh! (toť jen amatérský volný překlad z ruštiny... vyhlašuju soutěž o vymyšlení české analogie rýmu bog – nog :) na požádání dodám celý originální text!)
- pátá na rodiče (za bat´kiv!)
- a šestá na orgasmus! (neumělá transkripce z ukrajinštiny: za losja – ščob bulo sja, mohlo sja i chotilo sja! – zhruba tak odpovídá klasickému přání, aby bylo kdy, bylo s kým a bylo kde, resp. abysme byli, mohli a chtěli :)

... prožívání hor. respekt k přírodě. zvyk opustit tábořiště, tak, jak jsme ho našli. každý odjinud... ale tohle jsme měli společné.

 

 

ale dost už povídání... neboť mi na tohle stejně jako na všecky idealizované vzpomínky tak nějak platí – jak píše skácel – je to křehké a bojí se to slov... a tak, pokud máte chuť a zvědavost, poklikejte si obrázky, které nafotil ludja, a počkejte si třeba na nějaké vzpomínání tváří v tvář.

album jedna: na cestě
album dva: kyjev monumentální
album tři: kyjev lidská (a se zvířátky)
album čtyry: hory
album pět: užhorod

... přehluboké díky všem našim průvodcům za ten čas!

a město žije.

cítím v něm náboj. je plné lidí. a taky je to zase město, které za pár hodin opustím... každé v tu chvíli vypadá jako nejkrásnější místo k setrvání!

půldruhého tisíce kilometrů před námi a matné představy, co nás asi čeká... kyjev, nekonečné vzdálenosti a podkarpatska rus. roman nám poslal z kyjeva psaní, abychom se připravili na cokoli... v jeho bláznivé vlasti. a tak jsem napjatá. máme sraz v sobotu v hlavním městě. vyjíždíme dnes v podvečer... bon voyage, přejme si!

koncem srpna na shledanou, moji milí.

dny letěj a je to tak dobře.

ještě nikdy neutíkaly dny doma tak rychle a ještě nikdy nebyly tak naplněné. po malátném a sklíčeném pobytě v praze minulé úterý a minulou středu všecko utíká rychle. a utěšeně.

cestování s babičkou. návštěva u babiččina bratra, strejdy ze zdemyslic, kde jsem jako malá strávila spousta času... strejdovo hlas mě nečekaně vrátil do tý doby. a zprávy o jirkovi, dětském kamarádovi, co jsme se asi tak 20 let neviděli – že zrovna cestuje kdesi po ruských pohořích – mě nevídaně potěšily. i když už bysme se už asi nepoznali...

pak jsme jeli do malinký vesničky ve stráni nad Drahkovem, kde bydlí v nahnuté chaloupce babičky sestřenice, o rok starší usměvavá stařenka v šátku. tak laskavé oči a milé povídání jsem už dlouho nezažila.

tatínek začal skládat rodokmen, tak jsem vyzvídala a zaznamenávala, ale babičky si vzpomínaly na naprosto nečekané věci. třeba úmrtí... ano, a tenhle strejda! ten umřel kdyže...? na vánoce! ... a vaše babička? ... babička ta nosila šátek hodně do čela... měla na čele jizvu. a proč? nechala si vyříznout takovou bradavičku podivnou. a potom umřela na rakovinu... a kdy? no, to bylo o sečský pouti! a kdy to je? ... no to je 15.8., to bejvá pouť i ve zdemyslicích! no, a kterej rok to bylo? ... ajej, to my už nevíme. a jak moc si ji pamatujete...? ále, jenom málo. matně si ji pamatujeme.

... tak to to bylo asi někdy ve dvacátých letech, babička je ročník 1924 a její sestřenice 1923...

ostatní povídačky rozebíraly telenovelím tempem svatby – děti – rozvody za posledních padesát let v plzni a širokém okolí, ale byla jsem zrovna nekonečně spokojená i s tím čekáním, až se všichni vypovídají... takže mi den uběhl hezky.

o víkendu jsem si nostalgicky odpracovala dvě odpolední směny v populárním cash & carry stóru na borských polích, abych pozalepovala procestované trhliny v rozpočtu. fyzická práce mi udělala dobře. vyčistila hlavu a protáhnula tělo. tak dobrej pocit z odvedené práce jsem už dlouho neměla... až jsem zapochybovala o významu svých intelektuálních činností, za kterými, aby hmatatelné výsledky hledal s návodem. zato tady se vyrovnané krabice skví na odiv celému (mikro/makro)světu a mimoděčná poznámka o ochotě zaměstnanců (rozuměj mě) hřeje ještě dnes! to když jsem zákazníkovi promptně roztřídila česnekové a obyčejné brambůrky, které nějakej mamlas přede mnou pomotal, a dovolila mu, aby si na ty obyčejné vzal krásnou velkou krabici. zážitek!

protože do naší malé sice, leč pěkné, vísky nejezdí navečer žádný kloudný autobus, který by se po odpolední dal stihnout, vzala jsem to zase přes pole na kole. jenže tentokráte cestou zpátky tmou tmoucí. jezdím na maminky muzejním favoritu a v květnu se mi na něm uondalo světélko poháněné dynamem. pohotově jsem problém odstranila za pomoci drátku. za dne to vyhlíželo slušně a drncání o blatník jsem odstranila podpůrnou vazbou nylonovým vlascem. ale v noci! původně bylo hlavním cílem mých oprav, aby sebou světlo nebimbalo... jenže ono v noci osvicuje akorát tak vrcholky stromů a prostor před bicyklem zůstavá ve tmě! naštěstí po okrajích probleskují roztomilé paprsky, v jejichž záři jde při troše soustředění rozeznat charakter terénu a bez úhony dojet až domů. nahoře na polích to je dokonce romantické a legrační, jak paprsky skáčou po kamenech a klacíkách... ale u řeky, kde táhne chlad a světlo klouže po větvích skroucených nad hladinou, mi po zádech capkalo hejno temných myšlenek a bylo to tajuplné a strašidelné... no, taky zážitek!

... takové malé věci teď živí mou duši ...

a tigr se učí lovit! na zahradě ulovil hroudu a vítězoslavně ji přinesl doprostřed obýváku a pak předváděl, jak nad ní vítězí...

a koncem týdne jsem mezi radčicema a malesicema potkala architektí dvojku jakuba a jarka. cyklistické setkání, peletónek dočasnej, hnedka se jelo líp. oni, že do bdeněvsi, že cosi budujou, já, že do malesic, že mi nebaví čekat na bus. na návsi jsme si zamávali a jeli každej po svým dál.

a přišel mi pohled z marakéše. šel mi celej měsíc... malá krásná helene ho poslala počátkem července. přes mou adresu, kam zapomněla připsat europe, je obtisklé krásné trojsloví: MISSENT TO JAKARTA, INDONESIA. souvenyr ze tří kontinentů!

a v pondělí jsem si při pletí trávníků na rodinných latifundiích přiměřeně osmahla podstatnou část těla. mám teď na zádech originální obrazce...

a plánujeme cestu do kyjeva a na zakarpatskou. ve čtvrtek vyjíždíme. vlak s poutavým názvem R8 DUKLA nás zklamal, ale o to to bude zajímavější...

a tom se vrátil z cest po arménii a gruzii. mezi prací nad rozpočtem semtam vyprávěl a bylo to osvěžující. těším se ještě na zítra, že se třeba dozvím víc...

a ve městě začaly struny... v proluce hrál krásnej jazzík a byla tam pohoda. plzeň je plná usměvavejch lidí...

... a nad domy se zahřmělo a zablejskalo. zafoukalo. zakapalo. všecko je jak tak, jak to má bejt!

znělo mi včera do sna a zní mi ještě dnes.

pláču... všechny mé nejlepší texty končí stejně... ještě než je dopíšu, neopatrným pohybem rozrušenýh prstů, které překotných vznikáním brní všemi nervy, zničím všechen ten chomáč písmen, které prýští přímo zevnitř. snad pokaždé... nejednou. a tak i teď. opravdu dobré texty vznikají v tranzu, v pozměněném stavu vědomí, z naplnění... z přeplnění. a v okamžiku, kdy omylem mizí, co vzniklo, nezbyde, než vzkřiknout a zajíknout se úderem pomíjivost. takové texty si nepamatuju. nemůžu je napsat znova. a proto sem vložím jen to, co již bylo jednou zapsáno a nemohlo zmizet, co není nití mých myšlenek, co však mé klubko myšlí rozkutálelo a rozmotalo.

od večera, kdy jsem v mžitkách únavou před pohledem sotva doputovala domů do domova po cestách krajem za setkáním rodáků sudetských v domaslavi malebné, nechávám se hýčkat těmi tóny, slovy. dny roky týdny u mých nohou leží... všechny co jich mám. oči jsou zamčené ještě před zhasnutím a spánek je sladký jako dlouho ne a probuzení do síly a klidu. a přes den prázdným domem všemi ručními pracemi, které na tu chvíli čekají. a tikot hodin tikot stále pomalejší... vsákne do peřin. z dnů roků týdnů co u mých nohou leží, pak bosou vykročím... rozvážný den v tichém domě. klid a čisto v duši. rovný dech.

to, co mi rozžehlo dnešní malé vnitřní chvění, je tahle píseň ivy bittové:

 

Před dveřmi opráším sníh z vlasů
sníh z paží z rukávů sníh z řas
za dveřmi nechávám svůj promrzlý stín
když dovnitř vklouzávám srdce roztávat cítím

Pak vločky vteřin pod tvým pohledem tají
kdo je kdy spočítá
na kapky minut v očích tají
kdo je kdy posbírá

Na věšák pověsím kabát noci černý
a z krku dlouhou šálu, šálu dnů dlouhých
a z rukávů týdnů z rukavic ruce vysoukám
a z nohou boty bokem kroků roky vyzouvám

Dny roky týdny u mých nohou leží
všechny co jich mám
a černé noci černé dny když černě sněží
na zemi nechávám

Z noci té zlé co někdy dýchat se nedá
je kočka choulí se ti v klíně teplo hledá
a tikot hodin tikot tichem odeznívá
čas dechem teplým dechem postel odestýlá

A tikot hodin tikot stále pomalejší
vsákne do peřin
z dnů roků týdnů co u mých nohou leží
pak bosou vykročím

v černém [iva bittová a pavel fajt . pustit musíš], ochutnejte taky - tady.

:: obrázky a text – www.bittova.com ::

v polích

... jsem stejně vždycky nejšťastněší! v pohybu. sama.

jenže, nejde přeci pořád jenom utíkat...

 

(další cesta doškoly, zeškoly)

cesta po polích se stala výletem do norska.

foukalo tak čerstvě a vzduch čistě voněl a zcupovanej okraj ustupující fronty se táhnul nad celou krajinou. na planině mezi křimicema a novou hospodou, kde se jabloně a třešně ohýbaly pod poryvy a pole už byla dávno holá, jsem si vzpomněla na pláně, které jsme prošli před čtyřmi lety. pohoří rondane a ještě jedno, kde jsem na kopečku u silnice čekala celý den, až se mně umoudří oteklé koleno, že jsem se do těch skal den před tím moc drápala... a dodnes nevím, jak se ty vrcholky jmenujou, jen, že mžourat do pusté krajiny, vlnící se kolem, a dýchat kořeněné stonky pod sebou, je ten největší požitek pod slunkem.

projela jsem známou cestu na kole do školy a zpátky a zase se divila té kráse, jak kdybych jela prvně. bílé zdi hřbitovního kostelíka mezi stromy a křivky kopců kolem krkavce. známé to bylo, ale světlo severské to zase pohnalo jinam.

a cestou zpět boj o každý centimetr cesty. protivítr tak silný, že jsem šlapala do pedálů jako v největším kopci. a pak v závětří na křimické návsi návrat domů pohledem na barokní štíty venkovských domů a mantsardové střechy kolem.

cesta krásama světa ... a to vše za humny!

... a lůžko se stalo hnízdem nedospaných snů.

byla největší bouřka léta. že se zem třásla a já milovník živlu se pod peřinou bála, že svět už začal válčit. světlo a tma a pach kouře. celou noc jsem chodila sedat na stůl k oknu a slepýma očima mžourala do šmouh nad krajinou. dole ve vsi kdosi podpálil stodolu a na dvoře nám skomírala promáčená žárovka. podivná noc.

v pátek přibylo do domu kotě! probralo mě z apatyje. nic jiného mi nezbylo. když maminka s tatínkem v pátek dokončovali oplocení, byla jsem ustavena k opatrování a kotě si svou chůvu vybralo jako toho člena rodiny, na kterého se bude nejvíce fixovat. ne nadarmo se říká, že první hodiny rozhodují. teď spí v mojim šuplíku v mojim pokoji a běhá za mnou jako ocácek, i když mu s maminkou kapeme do uší ošklivý trapičský kapičky a za lezení na stůl ho trestám plácancem ruličkou stočených novin. uteče na schody, chvilku tam sedí a tváří se provinile a pak si mňoukne o pohlazení. má velký oči zelený a pořád je na mě poulí.

jinak se neděje nic. cesty pro dnes skončily.

chodím do školy.

v noci už zase špatně spím.

čekám, co přijde.

do vídně se zatím netěším. děsím se už a děsím se ještě. možná se děším?

minulý víkend se nám objevilo 31 kamarádů + pes na chatě v lesích a veselilo se dnem jakož i nocí.

a příští víkend se pojedu podívat do domaslavi na setkání se sudetskými rodáky.

domácí uklidnění. uklidnění? domácí... cesta od autobusu pod starýma lípama a kameny křivý zdi statku po pravici... pokaždý se kolem zhluboka nadechnu a kdyby nebylo dalšího, s výdechem bych výskla...

 

veronika s weronikou a veronique

noční cesta autem bývá uklidněná. odvezu babičky do jejich domovů a na cestu zpátky mám připravenou hudbu, která pak plní celé auto a chumlá do tónů a nechává myšlenky jen tak splývat.

dneska jsem už u stolu po večeři měla chuť na zbygniewa preisnera, který složil hudbu k filmu dvojí život veroniky.

dostala jsem letos tenhle soundtrack k vánocům od martinky a ona ví, jakou my tím udělala radost. motá se mi tahle hudba životem už přes deset let.

pásek, kterej jsem si pustila dneska v autě byl začátkem. v sekundě na gymplu (to byl rok 1995 nebo 96) v hodině angličtiny jsme pod dojmem téhle hudby měli psát nějaký příběh... cokoli se nám vybavilo. uchvátilo mě to natolik, že jsem paní profesorce donesla kazetu, že to musím mít. nikdy před tím jsem tak silný tóny neslyšela. na obale bylo rukou francouzské lektorky napsáno la double vie de véronique de z. preisner, jenže já tehdy vůbec netušila, co to znamená, a marně si lámala hlavu, co na té kazetě vlastně mám.

a pak vloni v aeru. seděli jsme s vaškem a s lindou v jedné řadě a film začínal a... ty tóny! děvět deset let poté jsem najednou věděla, co ta melancholie znamená. ten film mi nadobro přilnul. v zimě mi pak přišel ten balíček od marti a v budapešti mně kdosi šeptal do ucha: la veronique.

... motá se mi životem ...

je to tak temné, že to nutí poslouchat pouze ve chvíli, kdy spěch dočasně vymizel a je možné na okamžik setrvat a nechat uši přijímat.

jela jsem silnicí od kalikovského mlýna a mračna nad městem byla těžká a nasvícená. po horkém dni kratince sprchlo a na silnici se válely útržky mlhy. jela jsem pomalu, abych mohla ještě chvíli poslouchat.

všechna ta hektická práce posledních měsíců najednou za mnou. hotovo a připraveno pro něco nového. mám před sebou přesně rok práce na čemsi, co jsem si sama vymyslela. mám před sebou rok tvorby pro sebe. rok hranic, které si určuju sama. bojím se bezbřehé svobody. ale těším se. už se těším!

a dřív než to celé doopravdy začne, zavřu se na čtyři dny do zdánlivé samoty cest a toulek. jedu v neděli do polska, země preisnera a kieślowského... sama. do krakova. přemýšlet. a snad také potkat pár přátel. těším se. už se těším! svoboda.

v klidu uklizená

už jsem měla dost té nesnesitelné atmosféry v sedmém patře, se kterou jsem měla společné bohužel jen to, že jsem ji musela dýchat, a tak jsem se utekla. v sobotu večer za 15 minut – posbírat pár nedodělků k diplomce, sbalit věci, co už v praze nebudou třeba a šupy šup na bus. co se stalo cestou popíšu například příště, neboť je to zábavné. teď jsem však doma.

a tady – ráj. čím širší mám rozlet, tím víc tíhnu domů. jako by člověk potřeboval stále stát v obou miskách dvouramenné váhy. hltám vůni lip, když se jde kolem potoka; stojím a koukám, když se v určitym úseku cesty ocitne hladina dolního rybníka ve výšce očí a jde-li se dále, rybník se před chodcem prostírá – protože ta cesta vede do kopce; a pak se před domem posadím na schodech a nechám se konejšit protějším svahem. v tu chvíli mám chuť navždy se usadit. ale vím, že bych tím přestala sedět na jedné z misek a váha by ulétla do strany. kolísala by tak dlouho, dokud bych zase neprchla. a tak asi budu toužit po toulkách a toužit po stínu lip po celý život.

včera jsme byli na zámku v křimicích, v sousední vsi. na zámeckých slavnostech se tam hrálo divadlo. slaměný klobouk. a proto už vím, že mám pana horníčka na věky ráda. objevuju objevené už celé roky, ale stále mě překvapuje. kouzelník se slovy.

ráno jsem vstala nezvykle brzy a připravila si tak dlouhý a krásný den. mám ráda, když všichni už z domu odejdou a já si chvilinku zpívám a pak si pustím rádio k snídani. někdy se nadělí člověku věci, že se ještě odpoledne musí pousmát. v půl deváté posílala paní XY písničku paní YZ z rakovníka, že se jí moc omlouvá, ale ty rajčata a okurky jí v bedničce nepošle, že by se poštou rozmačkaly... a že aspoň tu písničku. a hlas měla tak smutný, jako kdyby té paní ukradla manžela. a písnička byla tak veselá, že doufám, že se snad ta paní rakovnická usmála a řekla si, že to je lepší než celé zelinářství.

cestou do města jsem si povídala s veselou zahrádkářkou se smutným příběhem a roztomilým pejskem. obě ruce měla zesláblé úrazem a operací, ale mysl šťastnou a pusu povídavou. povídaly jsme si o zvířátkách a já si mimoděk vzpomněla, jak jsem jednou cestovala s amálkou vlakem – přisedla si k nám paní, koukla se do klícky, že tam mám potkáně a řekla: "no, vy máte nóbl myš, ale víte, my máme myšince plnej dvůr". nojo, amálka měla styl. stejská se mi a je to jeden z motivů, proč by se tak moc chtěla usadit. mít doma žvíže, ke kterýmu je třeba se vrátit. ale zatím to nejde. vydržím ještě a třeba si toho pak budu o to víc vážit!

zatím si chodím půjčovat od těch, co už jsou dál. utíkám domů, protože tu jsou schovaný kousíčky síly do dalších dní.

...

že nám doma nešel internet, publikuju písání s jednodenním zpožděním. z toho je aspoň vidět, že nic neni černobílý a každá idyla má svoje mouchy :)

lákanka

vzala jsem si s sebou milej modrej sešit, co se do něj tak moc pěkně píše, a tužku, která umí dělat tu nejtenčí čáru. a tak jsem si chvilkama čmárala, co mě napadlo... ne moc, ale přece. a tak se třeba těšte! na zápisky z cest...

když jsem to celé chtěla jednou větou shrnout a hledala jsem hezký slova – jakej je – skončilo to vždycky u jednoho: má svou vlastní armstrosféru. jedinečnej. musim tam znovu. vizuální ochutnávka z profesionálního aparátu následuje níže.

:: amsterdam :: © marianne raous ::

a malé nakouknutí okem nejstaršího funčního digiparátu, jež okukuje můj svět díky jankovi už nějaký ten pátek (a brzy třeba už nebude) ... zde.

ta křehká architektura. filigránská.

vzpomněla jsem si, že hluboký tóny můžou léčit. ty vibrace. tyhle, co jsou dole v odkazu, myslim určitě. můžete je ochutnat...

na chvíli mě to vzalo na kusturicovu pouť za velkou rybou na začátku arizona dream, na chvíli do mýho sna bez času a prostoru a na chvíli někam doprostřed velkýho města, který se v umanutým shonu na vteřinu zastaví.

zajímá mě... co si k tomu cítíte. cítíte? věc, co se nedá poslouchat jen tak, to si ouško musí zvykat. ale přesto. co si potom ouško pro sebe krade. líbí? nelíbí? šolíchá uvnitř? nevermore? lámu si hlavu nad tím, jestli se pocity o hlubokejch tónech dají sdílet. proto se ptám.

:: architecture in helsinky . rendezvous . potero hill isan three point four five five mix isan ::

minu je v amstru jen o pár dní...

ve snu a autem

dnes v noci se mi zdálo, že jedeme do rumunska... že jedeme zhruba za hodinu a já v zoufalé rychlosti začínám balit batoh. najednou byl úplně plnej a já koukám, že jsem zapomněla na spacák a pár dalších věcí, bez kterých by to v horách tak nějak nešlo. jenže batoh byl beznadějně narvanej a šíleně těžkej. a tak jsem si řekla, že přebalím... začala jsem vyhazovat zabalené věci a... byly to samý knížky! a ještě teď mě bolí srdce, jak jsem se musela rozhodovat, kterou necham doma, aby se tam aspoň ten spacák vešel. činím si z toho interní závěr, že už je na čase pomalu utlumit studijní aktivity a co nejrychleji vyrazit někam ven.

zatímco o toulkách zatim jenom sním a karpaty jsou v mlhavejch dálkách, vrátím se aspoň k současnejm vejletům a radostem a rozluštím nedávnou fotografickou lušťovku... samozřejmě, že jsme se nepotloukali nikde jinde, než v milej vlasti. ale ta andreyky mediteránní, příp. subtropická fotka mě přišla natolik nečeská, že jsem vám chtěla ukázat, jaké všechny tváře ta naše zemička má (hlavně pokud se nad ní nešťastným způsobem přežene větrná bouře) a taky jsem si chtěla nahrát na to, abych vám ukázala ještě jednu další tvář, o něco děsivější. takhle totiž vypadá zemička nad kterou se přežene jiná bouře, nikoli přírodního, nýbrž lidského původu:

:: zámek jezeří a důl československá armáda :: 4.5.2007 :: © andreyka ::

nejzajímavější na tom celém je, že oba tyhle extrémy jsou focené z jednoho místa – stačilo se otočit o 180°. zámek jezeří je jednou z historických památek s takovým tím typickým smutným osudem a špatným zacházením v dobách předrevolučních. my jsme se tam dostali s naším panem docentem a každoroční památkářskou exkursí. zámek měl být v minulosti několikrát zbořen a od určité doby dokonce nebyl zakreslován do map. a chátral a chátral. díky mediální kampani se ho podařilo zachránit, ale smůla se na něj lepí dál.

díky tomu, že byl předán do vlastnictví státu, tj. pod národní památkový ústav v ústí nad labem, je podle mého (a nejen mého) názoru spravován poněkud macešsky – památkový ústav se stará o spoustu dalších objektů a když jsme se doslechli, jak vysoké, resp. nízké dotace pro něj obstarává, mysleli jsme, že se paní kastelánka spletla – za to by nešla opravit ani víkendová chalupa, natož 50 let chátrající barokní skvost; a že v současné době existuje hned několik způsobů financování obnovy památkových objektů, je pak zámku tak nějak k ničemu – sám si o podporu zažádat nemůže.

druhou hrozbou, která na zámek doléhá je ten nedozírnej povrchovej důl, co je vidět na fotce. pokud se rozšíří, odřízne jezeří, které stojí na skalním ostrohu, od světa – pohltí do sebe jedinou silničku, která tam vede. je to ten důl, co kvůli němu mají být zbourány další obce, ten, o kterém se stále vedou velké diskuse... prolomit těžební limity? zastavit těžbu? člověk, který se do severních čech podívává jednou za uherský rok (jako já), si nedovede představit, co to vlastně znamená průmysl, co to vlastně znamená těžba. až teď mi je jasné, co by znamenalo takové zastavení temelína. ten důl nejenže požírá okolní obce, ale hlavně produkuje neuvěřitelné množství hluku a prachu. jsem si jistá, že různá měření mohou třeba ukazovat, že hygienické normy nebyly porušeny. jenže to člověk přece pozná, jestli je něco snesitelné. ta oblast prostě není místem k životu – představte si, že stojíte na rušné víceproudé silnici, hluk a prach by tam nebyl větší. a v tom se přece žít nedá. a argument, že se ti lidé mohou odstěhovat, mi přijde slabý, i kdyby za to dostali zaplaceno. jsou věci, které se zaplatit nemůžou. myslím, že severní čechy už zažily dezintegrace až až.

ale dost lamentů. nechci otvírat diskuzi na téma, které se planými diskuzemi nevyřeší. chci jen říct, že v té kauze skutečně vidím spíš byznysový zájem, než zájem obecný. že mi z toho je zle. že tak nějak věřím spíš panu buřtovi, zastupiteli obce jiřetín, která by přišla na řadu jako první a která ten prach nejvíc dýchá a která ten hluk nejvíc slyší. setkali jsme se s ním osobně a z toho, co říkal jsem propagandu ani překrucování necítila. a zkuste si přečíst nějaká prohlášení mostecké uhelné.

...

ale aby vaše dnešní četba nezačínala zlým snem a nekončila zlou těžbou, přihodím ještě pár obrázků z výletu! dalším cílem totiž byl hrad loket a náš milý hrad hartenberg. zatímco celá vejprava s panem patočkou v čele se kodrcala z prahy busem, my jsme si udělali báječnej vejlet autíkem z plzně. jak jsme tak s martinem a haničkou štěbetali na zadním sedadle, utahovali jsme si z andreyky s ludjou, že takhle jednou budou vypadat jejich rodinné výlety s neposedným potomstvem. ale myslím, že ve srovnání se štěbetáním některých studentek z autobusu, nad kterým lamentoval vojta (cestou do kopce na zámek jezeří, les, výmoly: "tyjo, to musíme fakt pěšky? ještě že jsem si nevzala ty lodičky!"), jsme ještě zlatý. no ne?

:: naše autystická posádka :: ludja : andrey : ver : martin : rybička :: © andrey ::

:: jsme kočky! kočkování na jezeří, koček tam prej žije nejmíň 15, ale přesně to nikdo neví ::

:: a na závěr se pokochejte – náš milej hartenberg :: © jirka klavík ::

bylo tam dobře. na hartenbergu, tak jako vždycky (i když – vlastně jsem tam byla podruhé... ale nějak se mi za tu dobu dostal pod kůži a mám pocit, jako bych ho znala od nepaměti), i všude cestou. do plzně jsme přijeli před půlnocí. vyčerpaná k padnutí, sotva jsem stihla kouknout na stůl zavalenej prací, všechno bylo jedno, padla jsem do postýlky a spala a spala. víc takovejch! víc! andreyce a ludjovi třikrát sláva, že to celý díky nim!

ta co chroupala

chroupala mi za uchem, jak poctivý čtenář od minula ví. dokončovaly jsme se spolužijící tichou pomalu večerní periodu studijní. okamžik, kdy se do své židle posadím skutečně důkladně. opřu se. protáhnu záda, prokřupu prsty. chvilka mezi papírem a peřím. do peřin jedině s čistou hlavou. a tak bloumam očima kolem, protože už to nad stolem a trochu též kolem začíná vypadat k světu, pár vizuálních podnětů po stěně a pak taky ty růže. a najednou koukám: milá tajemná v celé své kráse! 

aká pekná, poví tichá a já se divím, že mluví. ale taková macanda by rozmluvila i němého. potěšilo mě, že se přišla představit, že jsme se všechny tři mohly seznámit. začly jsme s tichou snít, že se nám zakuklí a budeme mít motýla a to určitě nikdo v tomhle baráku nemá.

jenže to bylo minulý týden a já mezitím strávila tři slastné dny v brně u vlastji v domečku, co má tu nejléčivější zahradu, jakou znám, i když to vlastja ani ti další neví, – stačily dvě noci a kus odpoledne v podkrovním pokojíku s oknem do stromů a zpěvu ptactva a ze mě se stal novej člověk. klid bych mohla rozdávat. už vím, jak je možný, že je vlastja tři dny před dopsáním diplomky v tak rozverné náladě.

jenže já pak dojela zpět... a květy ve váze byly skleslé a sotva tak k okousání. a já si uvědomila, že třeba motýla mít nebudem. že naše nová sousedka asi sotva šťastně lozí listím. kdoví, co s ní je. z kytice chroupání slyšet není. a moje všechny šťastný písmenka, co jsem o ní napsala, jsou najednou takový trochu hořký. že venku by jí třeba sezob kosák? že jsem si ji přinesla nechtěně? to je tak nějak jedno.

a tak jsem si vzpomněla na hovor v úterý v hospůdce o potřebě mít třeba jen tu studánku, o kterou by člověk pečoval, aby pocítil štěstí. vyprávěla jsem ludjovi a andreyce o té skácelovo básničce a ludja neříkal nic a pak k tomu dodal: hele, teď jsem si vzpomněl na pohádku... od toho severskýho spisovatele... jak to bylo? – andersena – jak tak dlouho chodil jeden čistit studánku, pečoval o ni a se zálibou se do ní díval... a ona se cítila šťastná, protože si myslela, že chodí za ní... jenže... on tam chodil obdivovat odraz své tváře. a celý mi to zapadlo do úvah nad smyslem a touhama. a motivama proč ta touha. a řeklo mi to pozor: s tou housenkou to třeba bylo úplně stejně (ač mi byla studánkou tak nějak z legrace). ony totiž nejsou jen housenky, že jo.

o těch jsem chtěla psát.

jenže... lezou mi zoubky! ještě před půl rokem bylo třeba, aby mě někdo zevrubně rozčílil... a teď už rostou samy; i bez impulzů. takový sou šikovný. nešikovný na tom je, že normální zub roste kolmo od dásně směrem vzhůru, zatímco z těch mých čtyřech přemoudřelých má správný směr tak maximálně jeden. a já se na ně zlobím, protože mi z hlavy dělaj... no... no... jak se to řekne? to je právě vono... dělají z ní prostor, ve kterém nic není. teda – ve kterém jsou od kraje ke kraji jenom oni a chtěly by pořád dál.

a tak: ráda bych vám sem napsala pohádku na dobrou noc neb nějakou jinou vyprávěnku... jenže zdá se, že písmenka mi před tou zubní rozpínavostí zoufale utíkají, nebo se v panice houfují v nesmyslných útvarech, které mají ke větám daleko. proto telegraficky jedna hádanka a dvě news. protože rozepisovat se mi ze zhora uvedených důvodů nejde. to celé na znejmilejších travelerské téma.

(1) tipujte podle obrázku: kde jsme byli minulý týden na výletě? (stačí kontinent/stát/příp. klimatická oblast, ale stejně to neuhodnete, chichi)

kde?  © andreyka, 4.5.2007

(2) vysílam storno-info všem nalákaným na plavbu do jižních moří směr indickooceánský amsterdam... zkrátka... nakonec mi to dopadlo vejletem do toho normálního :) počátkem června tam mám nečekané randez-vous.

(3) přátelé, dostala jsem stýpko do rakous. takže – od října už zase ve vídni!

tak mě to pnutí zaplaťpámbů nejspíš nerozčtvrtí... eh, ale když to tak na člověka dolehne v plné své reálnosti a hrůze německy psané diplomky... zatím jsem se ještě nevzmohla na oslavu :)

chroupaj mi za uchem.

v těch růžích, co jsem včera dostala od hodného pána to šustí a pochrupává. přes den, když jde šumot ze žižkova, nejde říct, jestli se mi to zdá nebo je to jak. ale teď ve tmě půlnoční je to jasné! vedle spolužijící mlčící a spolužijící ukecané mám několik dalších! ožírají pomalu jeden okvětní lístek za druhým a vypouštějí červené bobíky na haldy paíru na stole pod tím.
jejich přítomnost se tak stává stále zřetelnější a ač je zatím znám pouze podle těchto dvou projevů (ožižlané kvítky a bobíky na stole), cítím se poctěna návštěvou... skoro bych řekla, že to je, jako by se mi sem zaběhla ta liška! :)))

protože není komu je velký zmizík

vypůjčím si básničku od janičky. protože něco přesnějšího těžko hledat; protože pan skácel dává vždycky vše mé vnitřní do nejpřesnější slovní krabičky. a ta když se otevře, začíná hrát...

Studánku dej mi blízko u lesa
A nehlubokou Jenom na dlaň vody
A do ní žabku která vodu čistí

Na podzim povybírám napadané listí
V zimě se budu starat aby nezamrzla
A v srpnu zavedu tam lidi žíznivé

A to je všechno Snad je v moci tvé
Udělat pro mne malý důlek vody
Ve kterém by se odrážela nebesa

protože někdy by člověk strašně rád žil a tvořil... jenže není komu. a to se pak život a myšlenky plynoucí pod rukama planě vsakují do písku a vysychají, dřív než se z nich stane třeba jen malý pramínek.

a pan exupery, který se před dvěma týdny stal mým nejlepším přítelem, k tomu dodává:

"Kdy už," ptali se mě, " kdy už skončí válka? I my bychom rádi nějaké věci rozuměli. A je čas, abychom se uskutečnili..."
A když někdo z nich polapil ještě malou pouštní lišku, kterou mohl sám krmit, nebo gazelu – pokud se někdy náhodou stalo, že nezemřela -, dávali jí žrát a pouštní liška mu byla pro své šelmovství a hedvábnou houstnoucí srst a hlavně proto, že chtěla jíst, a tím si naléhavě žádala válečníkovy péče, den ze dne milejší. A válečník žil v marné iluzi, že do toho malého zvířátka vkládá cosi ze sebe, jako by bylo jeho láskou živeno, utvářeno a z ní složeno.
Liška pak jednoho dne utekla do pouště za voláním lásky, a srdce muže zůstalo rázem prázdné. A jednou zemřel jeden z mužů, neboť se během napadení příliš chabě bránil. Když jsme se dozvěděli o jeho smrti, přišla mi znovu na mysl tajemná věta, kterou jednou řekl, když mu utekla liška a kamarádi mu radili, aby polapil jinou, protože uhodli, že je smutný. "To chce mnoho trpělivosti," řekl. "Ne k tomu, aby ji člověk chytil, ale aby ji miloval."
Ale teď už je unavily i lišky a gazely. Pochopili, že je taková směna marná, neboť v lišce, jež utekla za láskou, nemohou poušti nic dát.
"Mám syny," řekl mi jiný, "a rostou a já je ničemu nenaučím. Nic do nich neuložím. A kam půjdu, až jednou zemřu?"

psala jsem před týdnem vesele a rozverně. byla jsem zrovna plná luk a ohlohy za naším domem, protože jsem si udělala tajné prázdniny v plzni. ale celé se to neopatrným pohybem smazalo. a tak pro dnešek zbyly jen slzy a vyschlý pramínek. protože život běží a na ukládání nezbývá. a pak se na chvilku běh zastaví a najednou je jasné, že když se neukládá, není úřočeno.

a tak i kdyby bylo komu, tak jen daleko v čase či prostoru. a to po ruce nepohladí, milým slovem nepřekryje... život se příliš zaběhl. horečná práce – a dvě slova: "nemám čas" – ho tak vzdálila. ale věřím: snad je v moci mé chránit si – ten malý důlek vody, ve kterém by se odrážela nebesa.

... včera při toulce zelenou strání nad celou prahou jsem z ničeho nic dostala od starého pána kytici růží, které nařezal ve své zahradě. v každém kvítku byla kapka z jeho studánky. a teď je čas pochytat kapky, co patří do té mé.

... cestuju očima.

a tak si říkám: co takhle výlet do amsterdamu!?

není to přece daleko. chcete jet se mnou? :)

charles baudelaire – malé básně v próze

Cizinec

"Koho miluješ nejvíce, záhadný muži, rci? Otce, matku, sestru či bratra?"
"Nemám ni otce, ni matku, ni sestru, ni bratra."
"Přátele?"
"Užíváte tu slova, jehož smysl mi zůstal až podnes neznámý"
"Vlast?"
"Nevím, pod kterým stupněm šířky leží."
"Krásu?"
"Rád bych ji miloval, bohyni a nesmrtelnou."
"Zlato?"
"Nenávidím je, jako vy nenávidíte boha."
"Eh, co tedy miluješ zvláštní cizinče?"
"Miluji oblaka... oblaka, jež táhnou... tamhle... ta zázračná oblaka!"

 

... táhne mě to ven. do čtyř stran světových. na sever a na jih, na východ a na západ. do německa, do států, do polska a do rakouska, do hor na ukrajinu a do hor na slovensko...

a tak doufám, že mne to pnutí nerozčtvrtí! když ta oblaka tak plynou... kam se chystáte vy?

na starém městě nabízejí snadnou pomoc!

kdo hledá, ten najde. v malejch uličkách mezi národnim divadlem a starou velkou pumpou u kostela svatýho vojtěcha je antik. a v tom antiku prodávají krásný starý věci. a mezi těma věcma jsou ze všeho nejvíc lustry. a na dveřích tam visí tenhle rukou psanej lístek:

Nabídka dne: Při zakoupení většího množství lustrů obdržíte negativní lustrační osvědčení zdarma!!!

pravej břeh vltavy je pohádkov. kdo nevěří, ať tam běží!

a vůbec: děje se toho moc!

jeli jsme na vejlet na křivoklát a celý se to protáhlo v takový neuvěřitelně příjemný formě. trasa křivoklát – kublov (pod magickym kopcem velíz) – beroun – smíchov. bylo nás deset + medvěd mates a pak osum + medvěd, pak chvilku sedum a nakonec zase osum, protože – ačkoli tomu nikdo nevěřil – vašek za náma od stolu zavaleného studijem skutečně přijel. na smíchov, spláchnout prach cest. a pohovořit o věcech a posmát se nad zážitkama. (to stále plus ten náš medvěd, kterej už dlouho nebyl na vejletě, tak jsme ho vzali). na tom smíchově to celý byla taková jakoby hospoda, ale jmenovalo se to prádelna/laundry a všecky ty skříně a pánvičky byly na prodej. jenom ty ladovo pohádky ne a to mě mrzelo.

a pak jsme halekali na ulici a našli starou pokroucenou trubku z garnýže, jak se na ní věsí záclony, ale my na ní pověsili muj červenej sárong, šátek z indie, a mávali s nim a pochodovali a dělali legrace. a lidi koukali a některý se ptali, čí je to vlajka a já to nevim, ale myslim, že ten stát musí bejt báječněj a veselej, protože tam je namalovanej domorodec v bederním hadýrku, co třímá něco podobnýho naší garnýži a tak jakoby tančí. a tak jsem měla dobrou náladu jako už dlouho ne a měli ji všichní. na čarodejnice budeme dělat piknik v prokopáku a to já se už nemůžu dočkat.

bobr mi v erlangenu namaloval pomlázku a já mu na základě dohody pošlu zpětně pár velikonočních vajíček. samozřejmě, že elektronických. je to totiž experiment dokládající, že tradice lze držet i v době internetové globální vesnice, kdy všecko je tak blízko a zároveň ták daleko.

praha je zakačenkovaná. s nádherně pozitivnim záměrem (rozklikněte si odkaz) se před rokem po praze vyrojili kačenky a znamená to mír a lásku. taky mam zakačenkováno a cítim se fajn.

mimo to jsem utopila další mobil. tentokráte v červeném víně a neptejte se raději jak. zlobim se na sebe moc a nic na tom nezmění, že se do něj dalo říkat jenom: ty mě neslyšíš? haló! haló! už je to lepší? nebo promiň, vono mi to zase vypadlo, já mam špatnej telefon. dala jsem do provozu ten utopenej v tescu a jde na něm všechno kromě mikrofónu. můžete mi teda pro útěchu zavolat – sice vám nic nepovim, ale moc ráda si poslechnu něco hezkýho, třeba, že se vám taky stalo, že jste v rozmezí pár měsíců zničili dvě drahé věci za sebou.

vlastja v sobotu dělá zpívanou a tady je její krásný zvadlo. moji rodičové jedou na moravu slavit mezinárodní den magorů a andreyka zve do vesnického kina, což mi přijde jako bájo nápad.

já budu zase sedět u počítače a tvořit nesmysle. a dá-li produktivita, pojedu se v sobotu kouknout do plzence k vlastje a spol. v pondělí jsem po pár letech zase dostala krásnou a barevnou kytku, o víkendu jsem se naučila usnout mezi jednim a druhym slovem a janička mi napsala, že je v českých budějovicích a hledá bludnej kámen, na kterej jsme tam před jedenácti lety touhle dobou společně šláply. sakra, tak to skoro vypadá, že se mam. kačenky s váma, přátelé, mějte se taky!

:: kačenky v metru :: 

... když se v dlani hřeje vejce. a tužka nemá chutě na tradice.

ano, kuře!

přeju vám veselé velikonoce, přátelé.

a byla malovaná červeně a černě

tak. ajeto. mezičas.

v návaznosti na komentář pod jedním kdysi-vídeňským článkem by se skoro zdálo, že mě život dlouho dostatečně nepotrápil... písmenka moje, ovečky neposlušné, běhají po jiných pastvinách, už vůbec ne v kraji blogovém a ten potom zeje prázdnotou.

je pravda, že co se mi určitý kruhy zavřely, mám v životě až nepatřičnej klid. a kolikrát se přistihnu, jako by mi to trápení skorem scházelo. to je asi tak, jako když se vyléčenej maniodepresivní osobě stejská po krátkejch záblescích mánie. od toho radši rychle pryč, protože tohle téma nebezpečně táhne.

... jenže v tom to ale vůbec nevězí! bohužel. to, že nemohu bezesné noci věnovat úvahám o nesmyslech, nemá na mý psaní vůbec žádnej vliv. je to daleko horší. já totiž píšu stále. jenže rozvernosti a hry se slůvky je v tom k pláči málo. anebo spíš je to v tom jinak. jazyk je totiž pes, který vás za sebou táhne na vodítku, takže jediné, co můžete dělat, je běžet za ním – jak jsem se dneska dozvěděla (citát e. jelinekové). a tak cokoli člověk píše, snaží se v rámci svých možností poskvrnit svými myšlenkami... rozšířit formu o to své.

a tak se stalo, že jsem včera z pošty nesla podací lístek s adresou německého velvyslanectvím a údajem o váze zásilky: 285 g. čtvrt kilo popsanýho papíru! je to možný? tolik onehdá při narození vážilo to vypiplaný malinký děťátko, ne? no, a já tuhle haldu písemností přivedla na svět prostým splněním všech požadavků na zasílané podklady. německá touha po papírovém dokladu na jakoukoli ptákovinu mě nikdy nepřestane udivovat. kdyby po mě chtěli osvědčení od dvou důvěryhodných osob, že jsem schopna samostatně si vyčistit nos, asi bych už ani nemrkla.

ta hektičnost trvá nějak moc dlouho. některý radosti mi ale zůstaly. nejvíc teď ujíždim na drbání zad masážní sprchovou hlavicí. na tom názorně vidíte, kam jsem se dopracovala. důsledné odmítání pozvání rozličných přátel na zábavné a veselé společenské akce má za efekt, že některá slova běžné konverzace z mého slovníku mizí na úkor slov jako je leistungsbereitschaft nebo erfahrungen im bereich wirtschaftsförderung. tak se mi třeba stalo, že jsem v pondělí na ubohého prodavače v krámě dole na déčku vybalila otázku: to fakt máte jenom tu čokoládu s tou... tou... podzemnicí olejnou!? nemoha si vzpomenou na slovo burský oříšek, hovorově burák. takové to je.

a že bych teď po odeslání měla času víc? ale kdepak! tento týden tři písemky a v každém dalším týdnu zase něco.

dnešní písemku jsem ale krásně zaspala a ve slunném ránu jsem si na strážní mžourla do paprsků a řekla si, že se přece nezmyšim a stejně to nějak dopadne. v tescu jsem si pak koupila enjo minimalistický kroužky na uši z oblýho chladnýho kovu a po obědě si po neuvěřitelnej době dopřála denní spánek... až jsem poslintala polštář.

já totiž dneska měla sen. možná že díky povídce od viana "cesta do konostrova", co mi v rámci psychické podpory v boji s vytrvalým mlčením jedné mojí spolužijící přinesl onehdá martínek ze šestého patra.

ta povídka je bláznivě krutá. pět cestujících vlakem se rozhodne potrestat šestého, protože se jich dotkne, že jim celou cestu neodpovídá na žádné otázky a pořád zarytě mlčí. v rámci krásné vianovské absurdity ho v celé povídce pomocí různých nástrojů postupně rozkládají, aby to celé skončilo tím, že se nebohý probudí, vzdor chybějící hýždi (což stěžovalo rovnováhu) a podrcené noze pod skotským plédem se posadí a řekne: že ale nejsem moc řečnej, co?

pominu-li terapeutický účinek vyvolaný martínkovo komentářem mě v tomhle textu nejvíc zaujaly tkaničky:

"Nohy," říká Jacques. "Sundejte mu boty," obrátí se na Raymonda.
Raymond šťastný, že se má čím zaměstnat, poklekl u Saturna Lamiela a snažil se polapit tkaničky, pištící strachy a kroutící se do všech stran.
"No tak," praví Brice. "Nezdržujte."
"Dělám, co můžu," praví Raymond. "Nejdou rozvázat."
"Nate," praví Brice.
A podá Raymondovi malé lesklé nůžky. Raymond vystříhne kůži okolo tkaniček, aby je nepoškodil, a omotá si je kolem prstů.

... a o něco dále v textu se raymond usadí v koutku a hraje si s nimi. úplně je vidim: dvě tkaničky, trochu jako žížaly, ale mrskají se jako ty červíci, když člověk odklopí kámen. a jsou hravé a senzibilní jako moje kryska amálka (nechť odpočívá v pokoji). nádhernej obraz. za tohle mám viana tak ráda.

a tak jsem dneska nad ránem byla v nějakej obrovskej hospodě. a cítila se děsně dobře. byl tam kdekdo. vojta, honza jantar, dokonce blogger pan goča (kde ten se tam vzal, vážně nevim). nejdřív se kecalo a pak z toho vzniklo krásný divadlo se spoustou významů. všude chodili krásně divný lidi a každou chvíli se někdo smál. třeba když se jeden zkoušel proplejtat lidma ke dveřím, ale z baťohu mu na různý strany koukaly takový dvě bůhví-k-čemu dlouhý tyčky. byl z toho skoro taneček. ale neublížil nikomu. a taky ten kluk s červeno-černou loďkou na hlavě. a pak se divadlo zvrhlo v divokej tanec v kruhu s bubnama... slyším je ještě teď. a zase v tom bylo strašně významů. tancovali v kruhu, jenže některý pomalejš než jiný (a to byl právě ten význam) a celý se to proplejtalo a bylo krásný. a pak to skončilo. lidi tleskali, řvali, kouleli semtam slzama úžasu a smutku, že už je to pryč... ale pak někdo vykřik: co blázníte! to byl jenom začátek!

a pak na chodbě někdo praštil dveřma a já ze sna spadla zrovna do reality skoro zaspaný písemky a stokrát skroucených čoček, který nejdou nasadit, a to pravý, co mělo přijít, neviděla.

ale je to tak třeba lepší. můžu se teď těšit, protože mi třeba dneska v noci přijde pokračování...

život je krásnej ve všech svejch podobách, když základní věci fungujou. když se život vkrádá aspoň do sna, protože v realitě zrovna chybí. tohle mi stačí. tohle mám ráda.

a navíc! v červnu budeme mít koťátko! zítra mu bude týden, psala mi maminka.

pač to se mnou de zkopce. ehm. po všech stránkách.

krátce před polednem na zastávce devítky hlavní nádraží vleču čtyři igelitky.

nezívejte tolik, ať někoho nespolknete! – ehm? – nebojte, já vam ty tašky neukradnu. - ehmeh? postarší pán s bříškem se postavil po mém boku a jal se vypadat, jako by tu se mnou chtěl čekat na tramvaj do skonání věků. – a co že tak brzo z práce? – nepracuju. – ehm? proběhla kolem lou. běžela na vlak do poděbrad. zaplaťpámbů... tak jsem si chvilku povídala s ní. já sem moc ráda zdvořilá a úsměvem nešetřim, žejo, ale sou chvíle, kdy by člověk raději byl se svými igelitkami sám.

a odkud vlečete ty tašky? – eh. byla jsem navštívit rodiče. – von vás manžel vypustil na vejlet? – ee? já sem se vypustila! – ehm? – hm. - mno tak nic. já vás chtěl někam pozvat, ale nebudu zdržovat. a zmizel v přijíždějící šestadvacítce, jak peníze v kapse úplatného úředníka...

šprýmovný pán. myslim, že celkem vtipnym způsobem bere svuj život do vlastních rukou. ale přivozuje tím nepříjemné pocity přestárlým studentkám! to fakt vypadam jako zaměstnaná a vdaná žena? ach. kam se poděla moje aureola mládí a studentského ducha? jedině qé deset snad. jak řikám, hnedka zejtra!

taky bych asi měla přestat věnovat svuj čas toliko studiu odborné literatury a věcem souvisejícím. kdybych se občas šla kouknout mezi nějaký ty normální lidi do šumu, určitě by se mi nestalo, že se tak pobavím uprostřed cvičení při poslechu odpovědi jednoho ze spolužáků, který vedl referát...

- a jaký byste uvedl příklad selhání veřejné správy a následné neefektivity ve veřejném sektoru?

- mno, to je třeba... když veřejná správa udělá park, aby si tam lidi chodili s pejskama, žejo, na procházky... no, a oni se tam pak místo toho začnou scházet živly! (nejistý výraz)

- prosím?

- no, třeba ty drogový dealeři... (upřímný výraz)

- dobře... mohlo by to...

- ... když se z toho stane takový doupě!!! (již zcela zapálený výraz, nelze dále odporovat)

obyčejnej selskej rozum je stejně nejbáječnějším uměleckým dílem. a tak ještěže ho lidi uměj používat ve správných chvílích. svět je hnedka veselejší!

abych se drobátko osvěžila, neschánim jen noční krémik pro sametovou pokožku, ale taky zopár filmů! přátelé milí, jistě mi odpustíte, použiju-li konec dnešního spotu k malé soukromé inzerci. máte-li, dáte-li, vysloužíte si mou nekonečnou vděčnost! silně a vytrvale toužím po trilogii krzysztofa kieslowskeho tři barvy: bílá, modrá, červená. a taky dvojím životě veroniky. filmu, jež se mi už hezkejch pár let podivně plete do cesty. a pak taky úplně mimo po filmu vanilla sky, jehož soundtrack zrovna k potěše ducha a svižnějšímu písání právě poslouchám. mno, a kdyby ještě – když už – třeba grandhotel, co mi utek, pže byl v kinech, když já jsem byla ve vídni, nebo malá miss sunshine, která mi utekla, pže jsem v den, kdy jsem na ni chtěla jít, dostala horečku... tak se mi ozvite, uděláte radost nebohému stvoření!

mimochodem – píše se de to zkopce nebo de to skopce? s jako směr dolu nebo z jako z povrchu pryč? ale řikam si... to je prašť jako uhoď. někdy mi přijde, že věci nejsou tím, čím se zdají. selskej rozum je někdy bájo uměleckym dílem a mluvnice je těžkou filosofickou disciplínou!

věta z traileru k filmu, který vyhrál cenu ver_ber o nejlepšího pátečního společníka.

stále a opět. jenže pokaždý jinak... toulka parukářkou.

nejela mi dlouho devítka, a tak jsem skočila do první tramvaje, co měla můj směr, a na olšanským náměstí to rozběhla do kopce na parukářku. ze školy pěšky, ač už se den nakláněl. jenže ta síla, co teď visí ve vzduchu za ty kroky stojí.

měla jsem strach malinko. tady je to místo, pod kterým pluje to město moje zářící. tady se mý cesty zhouply nedávno a nebyla jsem tu ten skoroměsíc. bála jsem se, že už to místo nebude to moje, kam chodím pro klid.

jenže pokaždý jinak. stále a opět! stála jsem, kolem mě žižkow. stála jsem zase až tam nahoře, kde se kopec láme dolů a koukala. klouzala pohledem po milovaných střechách. mávala děťátkům lozícím po věži. laskala pohledem vítkov a hradčany. hledala, ve kterým podkroví jednou budu žít (mám už zase pár tipů).

zas ta divná euforie. těžko říct proč. důvody nějak nejsou, ale stejně... držela se mě až na biskupcovu. a do toho zvony! z plečnikova kostela na náměstí krále jiřího. nesly se nad krovy, římsami a anténami. ještěže pejsci v té minutě byli právě do jednoho vyvenčení. náhodný kolemjdoucí by nemusel pochopit. že stojím, srdce mi tluče a smích se dere ven. holka sama na kopci, ověšená taškou a noťasem. jan tak stojí na louce. a tak se mi zdá, že mám konečně ráda život takový, jaký je. zázraky se dějí.

mám práce nad hlavu, ale páteční večer... nemohla jsem jinak. nejde přeci věnovat tenhle čas starostem! a tak jsem se na židli obalila dekou a koukla se na babel.

 

nemám pocit, že by mnou ten film silně pohnul. že by se dotkl nějakého mého hlubokého tématu, jak o tom píše třeba janička. nerozplakal mě. ale stejně ve mně zůstala hluboká emoce. mám pocit, že ten film je přesvědčivě lidský. vystihuje subtilitu lidských motivů. a stejně subtilní a nezachytitelný dojem z něj teď mám. ten film je jeden z nejlepších, co jsem od loňského léta viděla. – ano, poměřuju ho s nejlepšími filmy, co jsem loni viděla ve varech a na filmovce v uherskym hradišti... příběhy jsou přesně na hranici jednoduchosti a spletitosti, ve srovnání s 21 gramy jednoznačně sdělnější. atmosféra tak rozmanitých míst světa – jako je japonské velkoměsto, mexický venkov a marocká pustina – nakreslená tak přesvědčivě, že tahá za ruku s sebou. děsy a lidskost příběhů hluboce uvěřitelný.

film skončil a já si pustila titulky ještě jednou – to kvůli tej báječnej hudbě. seděla jsem a šahala pohledem na otrhaný zdi mojí jarovský cely. emoce ve mě ještě plula, jak loďka po hladině, a já si najednou uvědomila, že se snad vážně cejtim ve svym životě doma, že mu trochu rozumim. neptejte se mě proč a neptejte se, jak to souvisí s tím filmem. sama to nevím. ale ten pocit byl hezkej.

co je to?

možná je to ještě pozůstatek odcházející nemoci. možná jsem ještě příliš slabá. možná mě o to zdraví úpěnlivě prosí, protože mu nelze jinak. každého dne po příchodu ze školy s úsměvem na tváři propůjčuju tělo i duši slastným spárům odpoledního spánku. pár stránek od francise scotta fitzgeralda a pak několik příběhů vlastních prosněných! produktivita nižší než v nejlínějším městečku tropického pásma, ale osobní spokojenost vlivem naplnění základních potřeb a úspěšného nabývání zdraví těsně pod hranicí maxima.

a nebo je to tak, jak řekla spolubydlící v.: to je ta jarní únava! a proč ne. tohle vysvětlení stejně tak kypí optimismem. vzduch začal vonět. jihůů!

taky jsem dneska potkala holku, co měla vlasy v barvě rumunské vlajky (pro přesnost – červenožlutomodré, což mi přijde jako vtipný projev sympatií k novým členům EU, ač si to nejspíš nositelka toho děsnýho hára ve chvíli barvení vůbec neuvědomovala). a dočetla jsem se v teritoriální souhrnné informaci ministerstva zahraničí, že polští muži se vyznačují nadprůměrnou galantností k ženám. i zastesklo se mi. zítra mám o polsku referát. a na záchodě jsem si přečetla článek ve starym reflexu o hrabalovo strejčku kilianovi.

malé věci... zdánlivě nemají váhu. zdánlivě jen tak míjející podstatný věci života. ale vono ne. vono je to tak, že jsem zpátky! mám konečně sílu a chuť bejt zdravá a užívat. je jaro! uaaaiii!!!

takový přál bych si mít dům...

o žití a bytí ještě jednou – ale aby se můj blog nestal snůškou nářků – tentokráte poetičtěji a nadějněji!

 

 

aneb zprávy z náhradního domova

před rokem: seděly jsme dlouho na zemi v kuchyni a vykládaly si o životě venku... vykládala tehdy hlavně maka, spolubydlící, co byla semestr ve skotsku.

... pořád nám na začátku říkali ... připravte se, přijde kulturní šok. jenže nic. třetí tejden, pátej tejden, desátej a my pořád v pohodě .... nikdo nám neřek, že to horší přijde až v čechách. ano, ten nejhorší kulturní šok zažije člověk až doma.

v británii, v austrii... člověk si zvykne rád... všecko je to tak podobný a co neni podobný, je spíš lepší než horší. a lidské vztahy jsou v dálce srdečnější. to se pak zvyká samo, mimovolně. jenže potom ten návrat...

a tak letos: sedím dlouho na studenym soklu v koupelně a dusim v sobě zoufalství. zoufalství, že jsem vězněm proklatého pokoje 752 koleje G. minimálně do té doby, než budu natolik zdravá, abych mohla občas uprchnout.

zjištění, že tomuhle zašlýmu dvanáctipatrovýmu paneláku – po návštěvě prádelny v suterénu plném spletených drátů a divných hučících místností za tajemnými dveřmi – mimoděk říkám dům hrůzy, mě ještě docela pobavilo. je to takové tajuplné. připomíná mi to děsivej činžák z levinovo novely rosemary má děťátko. i když ten byl aspoň novej, čistej a hezkej. ta děsivost vznikla až z okolností.

když mě ale dneska ráno po horečnaté, zpola probděné noci vzbudila rána dveří a ostrej hlas: what the fuck is that!? zoufalstvím jsem málem prokousla polštář.

přes haldy spletených kabelů, nafoukané závěje prachu, odlupující se tapety a náhodně odhozené věci (což mi zpočátku připadalo sympaticky bohémské a tak trochu moje, jenže... můj bordel má narozdíl od cizího pochopitelně systém) ... tak těmahle prostorama ještě taky poletujou tři rozdílný duše plus ta moje.

že někdo nemluví vůbec a někdo zase moc... asi si zvyknu. ale že za zdí s hrůznou pravidelností slýchám lamenty a vztekání nad životem v té nejspisovnější češtině... já vím, že ty za to nemůžeš, ale já se prostě musím vyvztekat... jsou lidé, kteří mne dokáží vytočit, a já si s tím nemohu pomoci!!! to vše ocelovým zvučným hlasem, určeno duši č. 2, která s příčinou rozčilení očividně nemá společného nic a přesto namítá, že tak horké to snad není, a oslovuje duši č. 1 zdrobnělým jménem... to asi neunesu.

já se zas potřebuju celej den smát a mít pocit, že se svět směje se mnou. skákat a veselit se a cítit se dobře navzdory osudu. jenže to v tomhle prostoru nějak moc nefunguje. no co. invaze – sukcese – migrace. tak nějak doufam, že ne moje. a nebo možná že doufam, že jo... nemáte někdo hezký půdní byt na žižkově s výhledem na hradčana? :) kulturní šok mě dostihl ve vlastním pokoji! v tomhle žít nechci! minimálně do tý doby, než si znova zvyknu...

a horečky hýčkavé sevřely svou náruč (II.)

aniž bych si to přála, zamotal se a rozmotal se můj život za posledních deset dní v turbuletní rychlosti víckrát, než je snad možné. několik věcí přesáhlo svou hranici, některé začaly řvát dost a některé tiše přišly po špičkách a vzaly kolem ramen.

před dvěma týdny jsem odjela do lesů. toulala jsem se s maminkou a tatínkem, spíš ale sama se sebou, sama v sobě. toulali jsem se kolem hadovky, stáli jsme nad hučícím údolím u kostela svatý barbory na šipíně, utíkali do skal gutštejna, procházeli rozvaliny starýho hradiště. válela jsem se v uschlej trávě a fotila z divných úhlů letící letadla. a přemejšlela při tom. a zkoušela v hlavě cesty, jak by vypadaly. s kým a kam. jedna cesta do prahy, druhá do vídně a třetí svobodná riskantní, jenom moje – bez předpovědí, plná možností.

:: letící letadla :: u šipína v sobotu koncem února ::

cesta pražská se uzavřela v pondělí nato nad tím mým krásným nočním městem zářícím stověžatým, když se to všecko překlopilo v nekonečnou úlevu a pokoj. hořkobolná euforie... těžko o tom v toku blogu.

do vídně s batůžkem jsem přijela úplně vyčerpaná a při večeři v bájo fancy restauraci jsem už byla skoro mimo sebe. dojedli jsme rychle a šli domů. stulila jsem se sławkovi do náruče a vydržela tak spát dalších 16 hodin. tenhle týden bude lázeňským pobytem, ozdravnou pro mě i pro něj. kurort bei sławek.

v pátek přijel janek (o čemž jeho vlastní reportáž), což bylo záminkou k tomu, abychom uspořádali opulentní hostinu. kurohus (aneb kuře ala husa), bramborový knedlík a zelíčko. staří přátelé a noví známý. kuchyně plná lidí, hovory, popíjení, veselení na terase v 17. patře. zpátky v panoramě, zpátky v životě posledních měsíců, opravdovsky zpátky ve vídni. v kuchyni už druhý den nesvítí světla, tak jsme všude rozstrkali svíčky. všichni sedí kolem a povídají, popíjejí. dobrůtka zachutnala. je tu moje spolubydlící tina, nadin a naeem z pakistánu, francouzi, spousta přátel z polska, janek se baví s danou z VŠE. stojím opodál, jak to mám ráda – trochu stranou, ale blízko. pozoruju, jak jsou mí blízcí šťastní, a cítím to taky. štěstí.

v sobotu jsme se s jankem toulali městem. byla hrozná zima a mě bolela hlava. sotva jsem se vlekla, tak jsme se uchýlili do kavárny a prokecali tam půl odpoledne. pak kultivace ducha a tréning valčíku v muzeu hudby a šup domů vyšlechtit se na bál! jak známo, česká komunita je ve vídní nevídaně rozkvetlá a má dokonce vlastní školu a vlastní ples.

:: janek & verča :: vídeňští postraši salónů chodící s půjčenými sklenkami pít vodu na vypulírované WC, bo verča zapomněla peníze doma :: parkhotel schönbrunn :: 24.2.2007

v neděli už zase trochu zklidnění... jen příjemný oběd se sławkem, łukaszem, basiou a geem a vpodvečer do cafe hawelka s honzou jantarem na teplý buchty domácí (tahle kavárna má český kořeny) a dlouhej pokec. domů po kolejích přes spittelberg ke kavárně, co je nad schody do nebe... nepřestávám být vděčná, že stále potkávám tak báječné lidi!

v pondělí setkání s mým a łukaszovo oblíbeným herr prof. tödtlingem. odborníkem na wissensökonomie a regionální rozvoj, čímžto by třeba mohl být nápomocný stran mé diplomové práce. ale to je všecko ještě daleko...

a v úterý klidný setkání s davidem v kavárně kláštěra schottenstift... tam, kde jsme se setkali v den rakouských parlamentních voleb, abychom pak šli zadarmo popíjet do volebního stanu SPÖ. lidi se tam veselili a experti na nitky tahali za ty správný a dav šílel, když gusi (dr. alfred gusenbauer, který rakouské socialisty dovedl k vítězství) přicházel a já nepřestávala žasnout, když zpívali internacionálu... (ale to už je víc než 5 měsíců).

večer jsme pak se sławkem šli na večeři do italské restaurace a dlouho hovořili o rozdílech mezi východem a západem, českem a polskem, cestách a životě. pak jsme se toulali noční vídní a v bermudském trojúhelníku jsme si dali poslední pivo. seděla jsem na velkej divnej bedně, pohodlně opřená o zeď, dívala se na sławka... a zase jsem se cítila tak divně šťastná.

usnula jsem, ani nevím jak, a bylo ráno a mě se nechtělo vstávat... jenže autobus mně jel za hodinu. cestou mi sławek na všechny mý omluvný pohledy a provinilý pohledy a připomínky, že jedu do prahy a že praha není vídeň a že nemůžu v týhle chvíli slibovat, a všecky ty repete předešlých hovorů šeptal jenom: weisst du? du muss nicht... síla těch slov je mixem kunderovo lehkosti a našich dlouhých rozmluv. oh, du bist klug!

zdá se, že vzdor všem úvahám v lesích si můj život hledá cestu sám.

a pak... praha mě přivítala polibkem horečky. zčistajasna mě všecko rozbolelo, zašelestilo u srdce. spadla jsem do postele a naměřila 38,9°C. a tak teď ležím a pokorně čekám, co přijde. ale ráda bych napsala, že jen co přijdu k sobě já, kouknu se tomu svýmu životu na zoubek...

jenže... těžko o tom v toku blogu.

***

tohle je noční díl dva ke "spinkám"... horečky, návraty, odjezdy... hledám se a těžko o tom. bloggerka se dostala do bodu zlomu. po všech stránkách... i těch blogových. čekají nás zřejmě reformy, přátelé milí! nová doba si žádá nové blogování. nové místo si žádá nový život! jen, co se vymaním z pelíšku, poklidím!

a horečky hýčkavé sevřely svou náruč

... a tak spinká i můj blog. vydržte.

na cestě do vídně... a s nadějí, že bude líp!

píseň, která má sílu hejbat skálama a přelejvat moře:

asian dub foundation – hope

Step Forward Youth
At The Moment Of Truth
Don't Be Distracted
Don't Be The Fool.
Step Forward Youth
At The Moment Of Truth
Go Beyond The Senses
Get A Clear View

When You're Deafened By The Sound Of Betrayal
And There's No One Left To Trust
Falling Off The End Of The Scale
You Carry On Because You Must

When You're Down To The Last Of Your Senses
And The Pain Is Brokin' Out Of Thoughts
Somehow You've Got To Pull Yourself Together,
You've Got To Make Good Of All The Things, You've Been Taught

When You're Deafened By The Sound Of Betrayal
And There's No One Left To Trust
Falling Off The End Of The Scale
You Carry On Because You Must

Just When They Think It's All Over
Just When You Think You're Falling Back In Line
Maybe Just A Small Word To A Young Child
Maybe Just A Moment Of Peace, In Your Mind

na rozloučenou ... pokud si to ještě přečte.

písnička od mišíka, co je o tom, jak se dá taky žít... cennější, než kdejaký filosofický spisek:

život je bílý koráb
s cukrem a vínem

lásky se nedožijem
na moři líném

kdo má strach v podpalubí
pod plachtou prasklou
jakživ se nedoplaví
za snem a láskou

ten nikdy nežil, jenom spal
ten ať je mrtvý klidně dál...

takže tak. to je muj motiv. celá je ke stažení tady. mávám, pláču a jsem šťastná.

... co mi tatínek a maminka přichystali k svátku a na uvítanou? knihu vytouženou. poznáte?

*

Bude-li se každá vteřina našeho života nekonečně opakovat, jsme přikováni k věčnosti jak Ježíš Kristus ke kříži. Taková předsatva je hrozná. Ve světě věčného návratu leží na každém gestu tíha nesnesitelné odpovědnosti. To je důvod, proč Nietzsche nazýval myšlenku věčného návratu nejtěžsím břemenem (das schwerste Gewicht).

Je-li věčný návrat nejtěžším břemenem, pak se mohou naše životy jevit na jeho pozadí ve vší nádherné lehkosti.

Ale je tíha opravdu hrozná a lehkost nádherná?

Nejtěžší břemeno nás drtí, klesáme pod ním, tiskne nás k zemi. Ale v milostné poezii všech věků žena touží být zatížena břemenem mužova těla. Nejtěžší břemeno je tedy zároveň obrazem nejintenzivnějšího naplnění života. Čím je břemeno těžší, tím je náš život blíž zemi, tím je skutečnější a pravdivější.

Naproti tomu absolutní nepřítomnost břemene způsobuje, že se člověk stává lehčí než vzduch, vzlétá do výše, vzdaluje se zemi, pozemskému bytí, stává se jen napůl skutečný a jeho pohyby jsou stejně svobodné jako bezvýznamné.

Co si tedy máme zvolit? Tíhu, nebo lehkost?

Nietzsche nám připomíná, že si tuto otázku kladl Parmenides v šestém století před Kristem. Viděl celý svět rozdělen na dvojice protikladů: světlo – tma; jemnost – hrubost; teplo – chlad; bytí – nebytí. Jeden pól protikladu byl pro něho pozitivní (světlo, teplo, jemnost, bytí), druhý negativní. Takové dělení na pozitivní a negativní pól nám může připadat dětinsky snadné. Až na jeden případ, říká Nietzsche: co je pozitivní, tíha, nebo lehkost? Parmenides odpověděl: lehkost je pozitivní, tíha je negativní.

Měl pravdu, či ne? To je otázka. Jisté je jen jedno: protiklad tíha – lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů.

*

je to snadné, já vím. poznáte myslím lehce...

nemohu dospat zítřka, až se ponořím do těch stránek. strašně to teď potřebuju. číst. nechat se pozvat zpátky do reality. cítím v sobě nesmírný zmatek. právě se mi v hlavě přepisujou souřadnice, a než se to provede, budu mírně nejistá. jsem mírně nejistá. potřebuju na chvilku vkročit do náhradní reality a za ruku přejít zpátky do tý mý český. vstřebat, co je to moje.

jak zpívá petr fiala:

nejvíc se klára
těší na neděli
zůstane s knížkou
celý den v posteli
a otevřeným oknem
vane léto dovnitř
je vidět vršky stromů
a nebe

a dnes se stal krásný okamžik. skoro bych řekla – pozvánka domů. pozvánka do tý reality. byla to momentka, malinkej okamžik rodinný oslavy. babiččin, maminčin a můj svátek a k tomu 25 let společného soužití mých rodičů a k tomu, že jsem se konečně taky ukázala doma. u tý příležitosti maminka nastrojila vánoční stromeček, co tatínek tejden před tím podetnul na chatě, že prej vánoce jsou u nás častějš, než já.

ta chvíle byla krátká. pokoj plný mojí rodiny. babičky, rodiče, teta, strejda, ondra a malinkej martínek. capart, co nepřestává žasnout. miluje hudbu. nejoblíbenějším spotem rodinný produkce je martin, co se vrtí na židli a křičí tralala. tatínek je muzikant, a tak bere do ruky heligónku a hraje. martin je u vytržení. harmonika plní pokoj tónama a já mam zrovna zvuk harmoniky tak moc ráda... (každej den, co jsem v metru na heiligenstadt potkala harmonikáře, jsem si opojená psala do paměti: naučit se znova hrát na heligonku!) ... a tak teď stojim opřená o kuchyňskej pult a piju tu chvíli. všichni v pokoji jsou něčim tak vzácný. martin, co stojí uprostřed a kouká. tatínek, co tak krásně hraje. babička, co přiskočí k martinovi, bere ho do náručí a pak s nim tančí. maminka, co sedí u stolu a usmívá se. ondra, co jde za mnou a na něco se ptá. všichni tam strašně moc patří a všecko to hraje dohromady. nejen ta muzika. bylo to jak obrázek pastýřský idyly nebo jak konec bergmanovo filmu fanny a alexandr nebo jak knížka, co v ním realita plyne, že srdce poskočí. kousíček domova.

přemýšlím. dala jsem si teď za úkol vstřebat tu změnu. poctivě ji zpracovat. ne přebít dalšími litry alkoholu nebo záplavou zážitků. ne. vstřebat. posunout se v životě zase o píď dál. díky tomu. a proto teď přečtu tu knihu... ta úvaha o lehkosti a tíze se mi strašně líbí. ale jak je to s tím věčným návratem? s nekonečným opakováním, jak se píše na začátku? nekonečným opakováním chyb? ano, z toho jde hrůza. ale není daleko těžší žít život bez možnosti opravy? děsí mě ta odpovědnost. a teď se musim dohrabat k tomu, abych si ji mohla pozvat domů. odpovědnost a jistotu.

zpátky v perle mezi městy

ani nevím jak, sedum hodin z pešti uteklo, jako by je sfouklo, a já najednou stála na florenci a nevěřila svým očím. pokoutného tuláka, co si myslel, že vleze do svého města nepozorován zadními vrátky, vítali na nádraží čtyři blízcí. o půlnoci a ještě celí natěšení, že to rovnou vememe na pivko k havranovi, co je za rohem, za janičky útulnou, kde jsem v posledním půl roce přespávala pomalu častějš, než doma. neuvěřitelné!

a tak do půl čtvrtý sedět mezi těmi, co je mám ráda, a co maj rádi mě, smát se a popíjet prazdroj z půllitru s uchem (jak už se mi stýskalo)... krásnější přivítání neznám. a ráno si s janičkou pouštět flunk a nový U2 a hovořit a loudat a málem díky tomu prošvihnout celej den... extáze a najednou pocit, že tu jsem vážně asi doma.

ale neprošvihla jsem. na kolej jsem doběhla za pět minut pozdě a získala rozkošnej pokoj v jarovskym sedmym patře s výhledem na melesickou spalovnu. s romanticky orvanýma tapetama, zašlym balkonem a sympatickou studentkou diplomacie.

tak se teď zase znova sžívám se svým prostředím... pobíhám ulicí, kde jsem v červnu poskakovala a loučila se před odjezdem, čichám vůně jarovský koleje, co mi kdysi byly domovem, ohmatávám starý struktury a zjišťuju, jak moc jsem zapomněla a co se změnilo. a co se změnilo ve mně...

zatím je všechno malinko zmatený. neznám ještě pravý významy pocitů, co mám, nevím, co čekat. nevím, co přijde. na konzultacích u paní profesorky: a jak jste tu tedy dlouho? ... druhej den asi. předevčírem v noci jsme přijela. ... a jaký máte vztah k alkoholu? ... kladný ... doporučila bych vám dočasně zvýšit jeho příjem, budete mít šok! z toho bordelu tady. šok zatím nepřišel, z bordelu ani ze změny. ale cítím se strašně unavená. z trhání nitek a z navazování nitek. z toho, že neumím psát do emailů to, co bych chtěla. že neumím začít, kde jsem přestala.

běhám po městě a hledám práci, běhám po škole a sosám moudra k diplomce. volám s alčou a verčou a přemýšlím, jestli jít do bytu na smíchově. za řekou, kam jsem už nikdy nechtěla bez doprovodu vkročit. tisíc praktických věcí, co nedovolí bloumat a dumat.

a taky to peří. nejmilejší z milých, co jsem potkala ve vídni, kamarádka kasia mi půjčila kouzelnou zelenou bundičku, ze který se sype nekonečná záplava peří a peříček, a tak chodím jak sněhová královna zahalená do malých lítacích věcí a na vyvýšených místech si hraju na začátek forresta gumpa. položím peříčko na dlaň a fouknu. kdyby všecko šlo tak lehce!

jinymi slovy... loucim se stale. a budu az do patka.

... a je to narocny!!!

v patek undergroundovy koncert v ceskym klubu nachtasyl. tentokrate zadna koulovacka (na pozadani mohu odkryt jinotaj), ale milej pokec s honzou jantarem. pak narozeninova pyjamas party v clubu cantinas... s davidem, lotharem a tanjou. domu prvnim metrem.

v sobotu prijel tatinek, aby odvezl vetsinu myho majetku do vlasti. vecer na pivecko do 1516.

v nedeli jsme vyrazili na vejlet na georgenberg, kde stoji alternativni dolmenovity kostelik wotruba kirche. na hvezdarske vyhlidce jsme vypili svarene vinko zaizolovane v alobalu (a stejne bylo studeny), zdlabali hafo susenek a sli se ohrat domu. vecer delala tina champagne party u nas v kuchynce... tak jsme prosedeli pul noci ve dvou u flasky prosseca a sentimentalne hovorily o uplynulych mesicich.

v pondeli jsem se sla naposledy podivat do kaika. ze si dam rozluckovej long island. dockat se cisnika byl takovej zazrak, ze jsem se zacali hecovat, kolikrat se nam povede sebrat pro sebe jeho pozornost... a tak jsem se rano pristihla, ze sedime v prazdnym klubu, kterej zavira, schazi mi taska, bunda a mikina. tasku jsem nasla, zbytek ne. a tak ted beham po vidni ve slusive panske bundicce do pasu, co je mi o dve cisla vetsi. prej vypadam jako newyorskej cool rapovej teenager.

vcera jsme konecne podnikli neco klidnejsiho – ceskou veceri u davida v byte. ale potom vsem jsem tak akorat zvladla uvarit a upict a pri fragespiele, vesele znalostni hre jsem uz sotva udrzela otevrene oci (BTW casove a prostorove zarazeni otazek: vtipne 80. leta, rakousko, hra z davidova detstvi... takze asi tusite moje a kasi, ta je z polska, sance na spravny odpovedi :).

dneska jsem se vystehovala a stal se ze me bezdomovec. presoupala jsem svych par svestek k sousedovi slawkovi a ted jsem na navsteve u mira, co ma internet, abych ukonejsila vlastu a janka, co se porad ptaji, kdy zas neco napisu.

a tak pisu, ale rovnou hlasim, ze tento text nema ani nejmensi umelecky ambice a vlasne skoro vubec zadny ambice. dokud se poradne nevyspim a nedetoxikuju, vyhlasuju velkou pausalni omluvu. na vic nemam :)

ale nebojte, nestava se tu ze me alkoholik ani party zviratko. tohle proste patri k veci. jeste tyden. a pak switch... tvrda prace, odrikani. pokud tohle teda preziju :)

PS: ve vidni jsem do patka, pak jedeme na par dni do budapesti a v pondeli o pulnoci jsem zpatky v maticce! tesim se na vas na vsecky.

a zase jinak

série zpráv od pracovního stolu pokračuje. tentokrát dokončuju poslední seminárku. je 5:34 a já se stále zlepšuju ve výrobě frapé. když se mi včera v noci chtělo krutě spát, vzpomněla jsem si, že mám ve skříni od září šejkr, kterej jsem dostala ve škole zdarma na ukázku a že jsem ho ještě nezkoušela. na serveru emimino.cz jsem od šťastných maminek zjistila, jak se to dělá a jala se šejkovat. podařilo se! nevim, na co si maminy kupujou strojky za tisíce, když já jsem ušejkovala bájo pěnu za pět minut v ruce.

dneska jsem vyrobila už třetí ňamku a stále nemám dost. zkusila jsem ušejkovat taky kakao, když čokoláda došla... ale kofein je kofein. aspoň teď v zápalu tvůrčí energie.

jednou za hodinu vstanu a proskočím se, aby mi meziobratlové prostůrky nesrostly k sobě, jednou za hodinu zkontroluju některej z oblíbených blogů (zrovna teď se mi strašně líbí u slečny ann, co se protlouká austrálií... už zase lákadlo k protinožcům) a občas nakouknu k janičce nebo k jankovi. janičky meteorologické povzdechnutí mě přimělo k tomu, abych se taky trochu věnovala tomu, co je za oknem tady u mě. a? ... rudá záře! že by zhmotnění všech těch socialistických demonstrací za odstranění poplatků za studium, co se tu poslední dny dějou? koukněte sami:

šla jsem v tej metelenici zabarvenej vynést odpadky (vedle proskakování a šejkování počítám tuhle aktivitu k těm, co zabraňujou srůstání meziobratlových prostůrků).

vynášet odpadky v pět ráno je zážitek. ticho, klid, jen moje flaška od rumu zařinčela do bílého skla. odpadky vynášejte zásadně mezi 6. a 22. hodinou! visí tam nějaká cedule. jak ty vločky pomalu padaj? jako by se ve světle lampy malinko zastavily, přemejšlely kam, a pak dopadly. chodit tajícím sněhem v bačkůrkách není dobrá volba, ale osvěžené prstíky na nohou aspoň trochu burcujou proti spánku.

nebojte, taky mezi tim všim ještě píšu. seminárku odevzám dnes v 15:00. ještě mám osum hodin.

život jde v kruzích

když jsem včera při čtení té mojí veselé učebnice zjistila, že jedna z ústředních teorií je celá odvozena z cobb-douglesovy produkční funkce, deset minut jsem se srdečně smála. dokonce jsem si tu chtěla rozveseleně tipnout, jestli ráno dostanu otázku na tuhle teorii nebo ne... jakože bych přestala věřit náhodám.

já totiž na takové otázce doma už podvakráte zklamala při pokusu absovovat makro dvě. dva semestry za sebou jsem se mazlila s modroučkou holmanovo knihou, a přesto zápočet dodnes nemám. mám od té doby k makroekonomii familiérní vztah a ke cobb-douglesovi obzvlášť. je to paradoxní. když jsme v hodinách házeli německými slovíčky, která podmiňují platnost neoklasische theorie, když jsem se při výkladu nemohla nabažit pohledem na neoklasický grafík z meotaru... cítila jsem jakoby kousek domova... srdíčko se mi rozbušilo, jako bych viděla starého dobrého známého. uchylné. ale tolik společně stráveného času udělá své.

to však nic nemění na tom, že tyhle teorie mi štěstí nenesou. napotřetí jsem to zkoušet rozhodně nechtěla. a co myslíte? popište neoklasický přístup k regionálnímu rozvoji! jo. jo. jo. cobb-douglesova funkce a co z toho plyne. zejtra se dozvim výsledek. nezdá se mi, že bych to tak moc popletla. třeba jsem musela jet až do rakouska zlomit to kouzlo!!!

o číslech a vodě

ne všichni z vás asi ví, že jsem počátkem ledna v tescu utopila mobil. nebudu znova opakovat kde, kdo ví, ten ví, že v oddělení rybiček to nebylo... a tak jen malé upozornění: jak jsem si dnes uvědomila, zapomínám pravidelně vkládat českou simku do pozůstalého druhého mobilu a možná tak likviduju nějaké netušeně milé smsky, co mají třídenní expirační lhůtu. pro tyhle případy opakuju moje rakouské číslo, které bude platit ještě zhruba 10 dní: +4368110617841. a od 2.2. zase zpátky na mém starém známém!

konec hlášení :)

tentokráte ze školních škamen

a to doslova:

obrázek z vídeňského měsíčníku pro ženy wienerin, december 2006, je mým zvoláním: ať žije entuziasmus! zvláště jde-li o studium :))) ještě mi zbývá přečíst 350 stran. do úterka. a potom tradááá! ehm, tedy ještě majinkou seminájčičku. potom avšak definitivně, drahá wirtschafsuniversität, pápá!!!

... jak vidno, vzala jsem si pana čapka k srdci a přestala jsem myslet na blbosti... teda... začala jsem myslet blbosti. to je asi nejlepší splachovadlo spleenů. trošinku se hystericky zachechtat.

přemejšlela jsem, jak se asi frustrací zbavují různí lidé a vzpomněla jsem si na pana přednostu z ostře sledovaných vlaků, co jsem je před pár dny dočetla:

A pan přednosta rozzlobený běžel do dveří stanice a zasyčel: "Hubičko, už to ví i sama paní hraběnka Kinská!"

A otočil se ve dveřích a kýval strašlivě vážně hlavou a potom rovnou po schodech do kuchyně, kde nejdřív několikrát udeřil židlí o podlahu, až v dopravní kanceláři padala omítka ze stropu, a potom hulákal do světlíku:

"Kletba erotického století! Všecko je přeerotizováno! Jen erotická dráždidla. Výrostci i děti se zamilovávají do děvčátek pasoucích husy! Milostné tragédie okoukané z četby a erotických filmů! Na soud s pisateli a vychovateli a prodavači pornografických knih a obrazů! Pryč se zrůdnou obrazotvorností mládeže! Rozsekal mrtvolu mlíkařky a jistě by rozsekal mrtvolu i své sestřenice, kdyby mu v tom nebylo zabráněno. V drogerii vystavená figurína znázorňující průřez boku mladé ženy v životní velikosti. A mládež tohle přímo hltá! Ateliér jednoho malíře vás nechá na pochybách, zda jste nevešli do řeznického krámu s lidským masem. Kanibalismus! Vranská v kufru a hledá se blondýn se zlatým zubem. Kupoval jí naposled australské jablko v automatu Koruna. Huj! Samé maso! Vraždy z vilnosti na obzoru. Na lavici obžalovaných s učiteli, kteří trpí poučení ve věcech pohlavních. Čím víc nemravnosti a požitkářství, tím méně kolíbeka a tím více rakví!" chraptěl pan přednosta světlíkem z kuchyně v prvním patře do dopravní kanceláře.

... takhle se pan přednosta zlobil nad prostopášností pana výpravčího hubičky, co kvůli ní měl ztratit inspektorsku hvězdičku ... a pak:

V bloku zarachotilo a červené kolečko hrkalo a měnilo se v bílé a já jsem vytáhl z bloku klíč a vyběhl na perón, do přístěnku, lokomotiva pískala u vjezdu a pan přednosta sestupoval po schodech, jako by se nic nestalo, tak se nějak tím křikem do světlíku očistil, jako by to byla zeď nářků...

a jaký světlík používáte vy?

člověk, jehož si nesmírně vážím

pan seifert napsal krásnou báseň, která neztratila hodnotu, ač stokrát omleta při tisíci a jedné příležitost... každého dne se něco končí – a – něco překrásného začíná...

uvědomit si to někdy znamená spoustu práce, slz a trápení. někdy i těch druhých. to když už člověk svůj vnitřní nepořádek není sto udržet v sobě a musí ho vyházet, udělat letecký den ve všech pokojích, předpokojích a přístěncích své hlavy. inventuru ve všech zklamáních, nadějích a přáních, které se ukázaly jako bolestně nenaplnitelné.

pod nánosy těžkého prachu vlastní nespokojenosti najít to, co se povedlo. co se nejdřív musí oprášit, vycídit a pak to teprve bude zářit. zjistit, že pokoje a předpokoje skrývají mnohem víc, než pocit, že toho tolik šlo udělat líp.

člověku je líto, když se v afektu nad odpornou hromadou špíny, co zrovna našel, stane, že z okna vyletí nějaký neforemný krám a bací toho, kdo zrovna jde dole po ulici. že se škopek s kalnou vodou vyleje tam, kam nemá. – takhle to dopadá, když se člověk rozpláče do telefonu a neví, kdy přestat. a tak strašně moc doufám, že boule už splaskla a voda dočista uschla...

bilancuju. už jsem popsala čtyři listy A4 a hodiny mluvila do sluchátka. ztráty a nálezy. a pořád se to točí kolem toho, že jsou věci, které tu šlo udělat ještě líp, které ještě neumím a chtěla bych. kvůli kterým by stálo za to zůstat. které jsou výzvou. odjíždím sotva v půlce práce a bez záruky, že bych to skutečně dokázala – jako bych si to potřebovala ověřit. jako bych potřebovala, aby mě cizí prostředí ještě chvilku formovalo, a já pak mohla říct: ano, co jsem od sebe čekala, to jsem splnila, mohu na sebe být hrdá. teď odjíždím s pocitem neúplnosti.

ale pan čapek by na to řekl, že... mnoho dá člověku svět, ale když chce člověk něco dát světu, musí sedět na svém malém poli a dřít jako nádeník.

možná je daleko úctyhodnější umět se vrátit do svého malého pokoje, zavřít za sebou dveře a udělat ten pokoj uvnitř krásným. uctyhodnější, než slepě utíkat k nazlátlému obzoru... protože on třeba nikde nekončí. a tak konec toulkám ducha ve sférách zůstat – nezůstat, povedlo – nepovedlo a hajdy zpátky domů, do prahy. pokorně zasednout ke stolu a začít cosi smysluplného. držet se všech těch věcí, jejichž hodnotu jsem poznala až tady, a žít s lidmi, jež mi zůstali blízcí i na dálku.

to je totiž to, co se povedlo. některé věci teď vím líp, než dřív. ale taky vím, že utíkat občas k obzorům člověk strašně potřebuje. potřebuje to i přesto, že cestou zakopává a pláče pak do telefonu.

:: tenhle obzor se pne nad dunají, © verča velká, donaupark, 1/2007 ::

abych neuviděla jenom koncová světla

poslední dny ve městě na dunaji... všecko se zrychlilo na maximum a dostavil se důvěrně známý odjezdový efekt. všecko je tu najednou nejbáječnější, všecko se právě začíná rozjíždět, právě jsem poznala nejlepší lidi za celé ty měsíce. a mám na to ani ne tři týdny, ve kterých musím ještě taky zvládnout zkoušku, seminárku, prezentaci. táhne to zůstat. zajít do café canetti, které sedí na vrcholku schodů do nebe nad městskou knihovnou u zastávky burggasse/stadthalle, a zeptat se, jestli nehledají servírku. kouknout se na jobs.at a zjistit, jestli zrovna nepotřebují někoho do oddělení pro východní evropu se znalostí češtiny.

ne. nemůžu to udělat. doma mi schází dva semestry studia. rozjeté myšlenky o diplomce. pomocná ruka andreyky při vstupu do života zaměstnaného člověka. a lidé, které nemůžu nechat čekat dalších pár měsíců, až se nabažím života v realitě, která ještě stále překvapuje na každém kroku.

ale já se sem vrátím. nevím kdy. bude to těžší než zůstat, lehčí než odjet. ale bude to stát za to. vídeň jsem přijala za svou. mám pocit, že jsem tu objevila další kousek svého světa, kterej jsem tušila, ale neznala. jako by tu pokračovala má vlast... jako by nekončila na hranicích v mikulově. je to tak. máme strašně společného. století pod společnou vládou habsburskou stále čiší ze všech koutů.

a tak se nezlobte. bude tu v lednu trochu prázdno, nenapsáno. loučím se totiž a musím to udělat pořádně.

ve městě, které umí žít

ne, nedala jsem si předsevzetí, že přestanu trávit nezdravé množství hodin v prostoru bloguje.cz. i když... tenhle nápad mezi novoročními byl (přeci jen jde dělat i jiné věci, než datlovat chaos vlastní hlavy do klávesnice), stejně ale nepřestanu. tichoučko prázdno tu je, protože se urodila další vídeňská návštěva...

 

ve středu jsme se sešly před menzou. setkání po půl roce, který jsme strávily na třech různých kontinentech. setkání v kouzelné praze, která je stejně ta nejkrásnější – jak jsme se shodly po měsících v kanadě, austrálii a rakousku. večer jsme proseděly s přáteli v irishi a ve čtvrtek ráno vyrazily do vídně. je krásný vidět, že měsíce utekly, ale všecko je jako dřív. svijany chutnají a přátelé jsou stále tady. jen cestovatelky toho možná ví trochu víc o životě. obdivuju je obě... vrátily se tak silné. dny v zámoří nebyly lehké. ale starosti, které přestály s úsměvem, jim přinesly zvláštní moudrost a neuvěřitelnou sílu, která se šíří sálavým vlněním do okolí. vím to, strávila jsem s nimi šest dní. bláznivých, rozpařených, uchechtaných, prokecaných, osvěžujících.

 

... línej večer ve starbucks s jednim kafem na pár hodin... v pohodlným křesílku s báječnou muzikou – pauza mezi čtyřhodinovou operou (místa k stání) a veselicí v salsa clubu floridita. v klubíku tanec s chlapcem z egyptu.

otázka: hele, to do tý salsy patří, takhle se na sebe lepit?

odpověď: tak se koukni na ty ostatní páry. aha, všichni tančí půlmetr od sebe.

a tak si brumlam: ehmehm, tak tohle by chlapče nešlo, hajdy do decentní vzdálenosti! na mě se tu nikdo sápat nebude. a posílena radou od verči už neváhám a usměrňuju jižanskej tanec do středoevropských norem a chudák egypťan je zmaten.

verča: jéé, verčí, já ti zapomněla říct, že tohle je reggeton, ten se tancuje tělo na tělo. aha, mno, tak říši latinsko-amerických tanců ovládnu holt příště. prozatím lépe cucat koktejl a zkoušet aspoň na dálku rozeznat, co z těch rytmů je salsa, co merenge a co ten hříšnej reggeton.

 

sobotní večer s davidem a alči kamarádem honzou, co žil v berlíně a teď zas pro změnu ve vídni. veselejšího a živějšího člověka jsem v životě neviděla. alča rozhořčená škádlivým oslovením v sms – von je strašně drzej!! musíme na něj něco vymyslet – sestrojila léčku:

no, a tohle je moje kamarádka veronika, ona teď semestr studovala v austrálii, ale jinak je z estonska... a česky nemluví.

a pak celej večer: tak se s ní bav, ne? ať si taky trochu procvičí němčinu! a honza vymejšlí témata společného zájmu.

největší úspěch slaví jantar. no jantar přece! kámen! žlutej! ztuhlá pryskyřice! ... plaveš, plaveš a najednou – hele, na pláži žlutej jantar! to tam v pobaltí máte, no ne? nechápu, jak verča celou tu dobu udržela vážnou tvář.

a zbytek večera, když to už prasklo, se bavíme na účet estonska. v klubu jednoznačná odpověď: and where are you from? – from estonia, of course!! -

kvůli romantické oslavě narozenin, kterou pořádali pákistánci na koleji, nám ujelo metro. zkoušíme dojít do schönbrunnu (tam blízko je klub U4, kam chceme) pěšky, ale už na spittelau je jasné, že cesta podél kanálu by nebyla ani pro oddíl turistů, natož pro bandu ožralů. a tak to stáčíme na gürtel do kaika... když se prodereme dovnitř a rozhlídneme se kolem, zjišťujeme, že jsme nasedli do stroje času. všude kolem zuří teenparty. zlatá mládež náctiletá ukazuje, jak se život vychutnává. a když nás z gaučíku vytáhne klučina, ať s ním s verčou potančíme a třetí větou konverzace je: ok, and how old are you!? začínám pochybovat o tom, že mám ještě nejlepší léta před sebou. chlapec může být klidně o osum let mladší. a nenechá se poučit, že ptát se starších dam na věk není zrovna podle bontónu.

 

nedělní večer je trochu klidnější. vídeň dospává propařenej víkend, jenom my míříme do bývalého kabaretu, kterej se dneska jmenuje klub fledermaus (netopejr). v klubu sedí deset dalších lidí, je nedělně ospalej a 60´s párty v plném proudu (heslo: flower power!). ale posedíme aspoň příjemně při zlatej tequile (má to svý výhody, že je prázdno) a zahopsáme si na tóny hotelu california, jako jediný na celym parketě. domů jdeme v docela slušnou hodinu, ale stejně kvůli nám david druhej den zaspí do práce.

 

poslední den – alča nás popohání: šup šup, ať to stihnem! (aneb: holky, vstávejte! musíme se jít bavit!). honza slíbil řízky, tak pečeme koláč a v sedum vyrážíme na návštěvu do vídeňského bytu u westbahnhof. byt má vysoký stropy a celý to tam vypadá tak příjemně žižkovsky. řízky jsou výtečný, honzovo spolubydlící dodávaj na stůl báječnej salát a my vytahujeme bublaninu... a jak sedíme, tak ještě vínečko, sýrečky... všeobecná pohoda. klábosíme a posloucháme, jak alča s honzou vzpomínaj na zážitky z tanečních a z dětství. ale čas letí. zítra prázdniny končí, holkám jede bus už v půl deváté ráno a honza pracuje od půl osmé. tak se sbíráme kolem druhé a vydáváme se do noci najít noční autobus, co by nás odvezl do postýlky. na koleji si cestovatelky balí svou hromádku věcí a zkouší zaspat těch pár hodin do odjezdu...

 

prázdniny jsou fuč. poslední velká návštěva ve vídni. ozdravnej pobyt, prokecaný hodiny. zážitky ze tří koutů světa. a závěr všech rozhovorů? co je společný pro vídeň, montreal a brisbane? co je to podstatné? shodneme se hned... úplně nejdůležitější jsou lidi. když má člověk štěstí na dobrý lidi, má štěstí úplný.

je to tak. a tak si říkam... štěstí úplný jsem měla tehdá v prváku, když mi osud přinesl do života tyhle dvě holčiny... děkuju za to moc.

 

:: naše trio pod donauturm ::

a získává první cenu v soutěži o nejkrásnější vánoční dárek + o nejlepšího čtenáře blogu. můžu teď číst o jáMORU.

představte si, že nádhernej červenožlutej balicí papír s nápisem vejunka ukrýval TU KNIHU! a dokonce v dvoujazyčném vydání... jsem na straně 53 a až ji dočtu, budu na vás, co máte taky chutě, myslet. je krásná! lépe tedy ten anglický text.

perhaps you were lying in bed, almost ready to go to sleep and you laughed at something, a joke unto yourself. a good way to end the day. ... that is my name.

já už malinko vím, co je to jméno. tenhle úryvek mi teď visí na zdi v místě dopadu pohledu, když ležím a koukám a oči se brání usnout. lampa bzučí a jinak je podkroví ovinuté tichem, za okny dávno půlnoc pryč a oči stále bloudí po tom kusu prostoru. úhlu pohledu. zdi jsou žluté. a prý je to optimistické. aha, pozitivní žlutá! napsal, když jsem se před rokem zmínila, že maluji pokoj. tenkráte vypadaly mnohé věci jinak a pozitivně.

dnes špatně spím, bloumám domem a nevím, kde jsem si zapomněla já. všichni mi říkají, že nemůžu tohle já jenom tak ztratit, že mi ho spíš někdo ňák sebral, a ať se po něm poptám. ale to je stejný, jako když říkal mach: "nojo! ale bez brýlí se brýle špatně hledaj!".

naštěstí ... ve chvílích, co o nich píše pan brautigan v melounovém cukru... ty chvíle, kdy člověk skoro už usíná a ... najednou se musí smát ... v těch chvílích, jako bych slyšela svistot tlapek... jak se mi vrací.

a smála jsem se celej pátek, když jsme se s jankem toulali sněhem z můstku na suchý studánky a na celý šumavský lesy řvali: pane strážníku, ta trocha povyku... to nic není... to mívám ve zvyku! a všecko mé bylo už blízko, číhalo za stromem. v zasněženym lese, v nekonečným tichu tam na můstku, u horský kapličky na suchých studánkách... zase jsem našla sebe.

knihu lyrickou? dostala jsem na ni ukrutnou chuť. ochutnejte...

„Budete nejspíš zvědaví, kdo jsem, jenže já jsem jeden z těch, kteří nemají stálé jméno. Mé jméno závisí na vás. Nazývejte mne podle toho, co vás napadne.

Přemítáte například o něčem, co se stalo kdysi dávno: někdo s vás na cosi zeptal a vy jste neznali odpověď. To je mé jméno.

Možná hustě pršelo. To je mé jméno.

Nebo po vás někdo něco chtěl. Vy jste to udělali. A pak vám řekl že je to špatně. "Promiňte, to je omyl," – a vy jste museli udělat něco jiného. To je mé jméno.

Možná to byla hra, kterou jste hrávali v dětství, anebo něco, co vám letmo přišlo na mysl, když jste byli starší a seděli jste v křesle u okna. To je mé jméno.

Nebo jste se někde procházeli. Kolem kvetly květiny. To je mé jméno.

Nebo jste hleděli do řeky. Blízko vás stál někdo, kdo vás miloval. Chtěl se vás dotknout. Cítili jste to, ještě než se to skutečně stalo. A pak se to stalo. To je mé jméno.

Anebo jste slyšeli, jak kdosi volá z velké dálky. Ten hlas byl téměř ozvěnou. To je mé jméno.

Leželi jste v posteli, pomalu jste usínali a najednou jste se čemusi zasmáli, nějakému žertu, který platil na vás, hezké zakončení dne. To je mé jméno.

Nebo jste jedli něco dobrého a na vteřinu jste zapomněli, co to vlastně je, pokračovali jste v jídle a uvědomovali si jen, jak je to dobré. To je mé jméno.

Mohlo být kolem půlnoci a oheň v kamnech zvučel jako hrana. To je mé jméno.

Nebo vám bylo hrozně, když vám to řekla. Proč to nevypráví někomu jinému: někomu, kdo se v jejích starostech lépe vyzná. To je mé jméno.

Možná že v tůni plavali pstruzi, ale ta řeka byla jen osm palců široká, na jáMOR svítil měsíc a melounová pole zářila neskutečným jasem, temnota a měsíc jako by rostly z každé sazenice. To je mé jméno.

…

Žiju ve srubu blízko jáMORU. jáMOR – vidím ho z okna. Je krásný. Mohu ho vidět i s očima zavřenýma – dotýkat se ho.Právě teď chladí a obrací se jako něco v dlani dítěte. Nevím, co by to mohlo být."

v pátek se vrátím do vlasti, na chvilku jenom, ale přece. a chtěla bych na výlet... jenom malinko a jenom ve svej hlavě. mam hrozně velkou chuť přečíst si knížku richarda brautigana v melounovém cukru. v knihovně odpočívá netknutá a k mání, jenže já si tam za svuj vídeňskej pobyt vypěstovala určitý ne zrovna malý množství pokut... a tak nevím nevím, jestli je teda pak k mání i pro mě... a tak, kamarádi, nejste někdo vlastníkem týhle knížky? a svolní k zapůjčení na svátky + možná leden?

ukážu se v pátek malinko v matičce praze. po poledni se vylodím a navečer třeba půjdeme na vanilkový pivečko... ještě se uvidí, a tak se třeba uvidíme! a od soboty v plzni. půjdete... kubí, vojtí, kamčo, klárko... na půlnoční ke všem svatým? nebo ke svatýmu josefu do malesic? :)

prestat psat prispevky na tento blog hluboko v noci.

jinak se bojim, ze se mi zmeni v oTporne hnizdo sentimentu! ... a to by mohla byt skoda. vzdyt venku je ted tak krasne! obloha vesele seda a vitr si dovadi, optimisticky duje – severak (dneska me malem sfouknul do kanalu, kdyz jsem utikala do skoly). a tak cinim prvni novorocni predsevzeti: prestat poustet pocitac, kdyz prijdu mazla po pulnoci z kaika!

treba by vas taky zajimalo – mimo to, k jake pisnicce me vcera v noci inspirovalo janicky ICQ – jak se vlastne mam. inu. mam se. tesim se domu jako mala holka a v ramci pripravy na aklimatizaci jsem vcera byla s davidem na ceskem velvyslanectvi kouknout se na film. staricky az prijde kocour. pohadka pro dospele, poeticka romance a dobova satira. kdyz se kocourkovi sundaji brejlicky, zbarvi se lide dle sveho charakteru – zamilovani cervene, neverni zlute, pokrytci fialove a podvodnici sede. moc hezka moralitka. s milym panem werichem, kterej na konci rika: bylo nebylo... ale spis asi melo bejt. joo. clovek si rika, jestli by se taky kocourka nebal... jestli by se svy barvy neleknul. touha byt dobry je nekdy tak silna, ze by se pro ni dalo udelat i leccos spatneho...

a tak vam vsem preju uspesne snazeni byt predvanocne mily a plny miru! at mate barvicku cervenou... a to nejen v tvarich od bratra severaka!

... drink sangria in the park.

ještě jedna úlitba nočním myšlenkám těkavým. myšlenkám na místa, co běží odnikud, a na čas, co běží nikam. na chvíle, kdy štěstí skapává z konečků prstů.

Just a perfect day,
Drink Sangria in the park,
And then later, when it gets dark,
We go home.
Just a perfect day,
Feed animals in the zoo
Then later, a movie, too,
And then home.

Oh it's such a perfect day,
I'm glad I spent it with you.
Oh such a perfect day,
You just keep me hanging on,
You just keep me hanging on.

Just a perfect day,
Problems all left alone,
Weekenders on our own.
It's such fun.
Just a perfect day,
You made me forget myself.
I thought I was someone else,
Someone good.

Oh it's such a perfect day,
I'm glad I spent it with you.
Oh such a perfect day,
You just keep me hanging on,
You just keep me hanging on.

You're going to reap just what you sow,
You're going to reap just what you sow,
You're going to reap just what you sow,
You're going to reap just what you sow...

(Lou Reed)

aneb propůjčuji vlastje, v jejíž pevnosti se to celé stane, kousek blogu k reklamní aktivitě lákající na silvestrovské veselí!

protože dnes jsme konečně za nekonečného paralelního pochechtávání na skypu a pošťuchování janka via ICQ vymyslely zvadlo... a tak rychle sem s ním, ať nezapomenete, že konec roku se blíží!!

... a tak tedy přátelé, buďte zváni! dotazy prosím do komentářů nebo na známé maily. spíše tedy vlastje, protože moje přítomnost není ještě zcela potvrzena.

tohle je línýmu dnu, co tiká z minuty na minutu v tichym blahu schovanym do náruče... nejde mi z mysli.

Václav Hrabě
Stoptime

Nebe jde
přes město houpavým krokem pouťových husarů
tajně jak filmová hvězda
stárne
den

Neboj se to není
válka
to jen tramvaj pod Klárovem (přepadená
záduchou a nemohoucností)
vykřikuje
že nikomu není dvacet
věčně

Spíš
tiše jako rozmarýn do potoka hozený
za nevěrnou láskou ještě nám zbývá
pět cigaret a spousta milování
Na stole černý chléb laciné víno
Za oknem nebe – husárek malý
v děravých botách Jak je krásné
aspoň občas se probouzet
odpoledne! Pravá tvoje ruka pod hlavou mou
a levicí mě objímáš –
(Potichu s nožem v zubech
se kolem nás plíží stesk)???
To v rádiu za tvými zády
se miluje divoce a smutně
muž jménem Hulan s macatou basou

Spíš
kolébána křikem
lásky ještě bláznivější
než je ta naše
V tuto chvíli jistě aspoň někteří pánové
seriózní počestní a usedlí
(za každého režimu a roční a denní doby)
se zvedli od svých zaručeně spolehlivých aut
manželek a televizorů
aby burácivým hlasem tragédů
vznesli obžalobu proti cynismu a amorálnosti
nejmladší generace Ale ty spíš
(pravou ruku pod mojí hlavou a levicí mě objímáš)
jako rozmarýn do potoka hozený
a já se dívám jak kýčařský soumrak
otrhává zapadající slunce kousek po kousku
jako lístky kopretiny
(Má mě ráda Nemá mě ráda?)
A zbývá nám ještě pět cigaret a spousta
milování

letos ty vánoce prožívám nečekaně zlehka. nemám depresi, že nevim, jak podarovat, nevypouštím sprostá slova v dlouhých frontách, neprožívám znechucení z vánočních kouliček...

... ach, jak jsou zlaté!

a přitom dárků nakoupeno nemnoho (a na vlastní výrobu ani pomyšlení), fronty jsou tu jako nikdy (některé ulice v centru jsou dokonce kvůli davům šílených lidí neprůchozí) a místo kouliček tu všude lezou santa klausové (lezou z oken, lezou do oken, šplhají dokonce po sloupech se zrcadlovými dlaždičkami v obchoďáku a na ulici rennweg se dneska jeden metrovej rozpařeně pohupoval v kolenou – asi na klíček nebo tak – zcela ďábelské, měřil fakt metr a něco) ... ale ... tak nějak ... nechává mě to úplně klidnou! 

 :: ukázka prolezlosti rakouska červenými šplhavci. tohle je prosím fotografie z íránské restaurace. vlezou prostě všude ::

santa klaus se tu jmenuje weihnachtsman a je podle všeho celkem přijímán... dokonce i mě tak nějak přijde, že sem v podstatě patří (i když zaručeně nepatří). ačkoliv doma na mě všecko červenobílé vousaté působí jako muleta na býka, dneska jsem dokonce s úsměvem přešla, když na mě jeden, co se v obchoďáku velmožně rozvaloval na saních, laškovně zamrkal a ručkou buclatou jakoby zamával. och, ty nezbedo! jak romantické. žena na eskalátoru stoupá zvolna do dalšího nákupního patra a sličný vousáč v rudém oblečku jí posílá zjihlý pozdrav. a navíc obklopen dětmi, tedy rodinný typ, jinými slovy ideál... ale odtrhla jsem pohled a pokračovala na své pouti za ušlechtilým posláním koupit si další tričko. je za to totiž placenej.

ve skutečnosti tu nosí dárečky ježíšek, jako u nás. jen mu říkají christkindl. mělo by to být tak, že tu taky nikdo netuší, jak vlastně vypadá – je to tajemství a hra fantazie. jenže: dneska jsem si na obálce časopisu, co se zdarma povaluje v každém vagónu metra, všimla nápisu "last minute christkindl" a u toho obrázek posledního modelu BMW. hezké, ale – nad tím se vznášela kýčová blondýnka s načechranými křidélky. och. tak jesi ježíšek v rakousku vypadá takhle, tak to teda radši dárky od santy. i když zas ten bavorák... :) jenže ta slečna vypadala, jako by jí našli v perlovej ulici. jen ty šatičky byly moc bílý. typický příklad, jak reklamní kreativci dovedou zasekat kouzlo vánoc, haha. ale věřím, že dětičky si pořád v hlavě drží nějakou tu pohádkově kouzelnou a malinko tajemnou představu.

mimochodem, jaká byla ta vaše? moje... je to smutný... ale byla jsem dítě své doby... a motaly se mi do toho dědové mrázové... moje představa ježíška je krásnej velebnej starej pán s plnovousem. ale ne bílym. byl uplně šedivej. i obleček byl takovej šedej, jako by vylezl z půdy na valše. a jakoby se malinko rozplýval za oknem. že je ježíšek třeba to miminko mi kdosi vysvětlil až na gymplu. ale je to vážně tak?

zpátky do rakous: vypadá to, že vánoce jsou tu skoro stejně šílené jako u nás. tak čím to, že je teda snáším s takovým klidem, ba radostí? ... možná je tu včecko trochu nové a neokoukané, ještě se mi z toho nestalo klišé... ale tak nějak si myslím... že hlavním důvodem, proč se mi tu ten předvánoční mumraj vážně líbí, proč mě ani trošku nedráždí, je fakt, že se můžu spokojeně, v soukromém světě své hlavy, těšit, až si za týden u stolu společně zazpíváme... tu krásnou melodii koledy narodil se kristus pán. tu, která pro mě znamená vánoce. tu, jež mi v hlavě zní babiččiným hlasem. a která způsobí, že cítím vůni jedle. a že vidím náš obývák v bytě na košutce. tu která září jako svíčky, co každý rok zapalujeme. a to všecko bez toho, že by mi ji někdo už měsíc předem ze všech stran předzpěvoval ve sto kýčových podobách. děkuju. stokráte děkuju, že tuhle melodii v rakousku neznají. že ji v obchodech nemůžou pouštět. vánoce jsou najednou krásné...

pokoj lidem dobré vůle!

osli cetlik od pana ulicnika

na jany prani a taky tak na moje (sedim ve skole a pisu dopis pro pana doktora kusatze, co dovazi do rakouska budejicky budvar, a vazne dnes nemam slinu na obchodni korespondenci) jsem vynasla na strankach pana poulicniho basnika basnicku pro dnesni den. a jak tu tak sedim, kolem pocitacova ucebna plna nadejnych ekonomu... zacala jsem si hrat se slovicky a basnicku jsem prelozila. je to mozna vic interpretace nez preklad a jeste jsem si vypujcila jedno moravske slovo. ale jsem uz lety moravou tak infikovana, ze to je snad dokonce prirozene. tak peknej den a nepobihejte tolik! je hezky i stat a jen tak koukat kolem :)

 988. osli utrzek
(helmut seethaler)

cim dele bezime spolem
tim tezsim se stava
tento beh skoncit.
cim dele bezime spolem,
tim tezsim se stava
postrehnout,
ze tenhle beh spolem
nebylo vhodne vubec kdy zacit.

... sáňky v létě?

ne! sedmikráska v zimě!! na obrázku to není moc vidět, ale mezi ukazováčkem a palcem opravdu držím živou kvetoucí sedmikrásku. fotografováno martinem k. ve vídni 9.12.2006. svět se zbláznil.

pražské regionalistky o víkendu konečně našly pořádného chlapa!

... je ve vídni!

utrhni si báseň!

kdo je tvůrcem tohohle happeningu? občas v ulicích narazím na místo obtočené izolepou a na izolepě nalepené útžky slov a textů... co to je? co to znamená? nimm ein gedicht... vem si ji, vem si báseň. kdo mi ji dává a proč to dělá?

čím víc na nás věci působí, tím víc působíme, jako bychom byli věcmi... všecky texty o nakupování, o zboží... shopping, nákup, prodej, kasa. je to agitka? stojíme na kärtnerstrasse. tahle ulice je výkladní skříní té lepší vídně. obchod na obchodu. mango, benetton, swarovski. souvisí to? nebo jsou to jenom slova, co sem zabloudila náhodou?

viděli jsme nedávno film slumming... vídeňské příběhy... pár lidí a jejich spletené osudy a hlavní postavou byl básnící bezdomovec, co postával na mariahilferstrasse a zkoušel prodávat papíry se svou poezií, aby na tuzemák bylo. david řekl: no, to je takový gossenpoet. básník ulice.

tvoří tohle taky nějaký vídeňský gossenpoet? poezie ulice to je rozhodně. je to záhadné a je to krásné! básníci ulice by se měli hýčkat, těší člověka běžícího ulicí už po sté, vytrhují.

pro andrey & spol., co přijedou zítra!

a taky důkaz, že punsch- a glühweinstände jsou tu teď opravdu všude. dokonce i před univerzitou! je to malinko nebezpečný. studenti jsou pak v hodinách rozívení anebo někdy taky nezvládnou přijít vůbec (jako třeba já a lukasz dneska). tito popíječi jsou z kurzu němčiny. všimněte si nezvykle vysoké koncentrace studentek z VŠE! to bylo třeba zachytit. 

 :: zhora zleva: brigita (maďarsko), alena (ČR), inari (finsko), lukasz (polsko), marianna (ukrajina), verča (ČR), verča (ČR), lucka (ČR) a karolína (ČR) ::

... mysli zpěvem

dneska jsem to vzala ze školy zase pěšky kolem kanálu. večer, když je tma, už tam nikdo nechodí a dá se zpívat. a tak jsem zpívala, pokřikovala, pískala. dálnice, co vede vedle, dělala křoví a bylo nám spolu dobře. vžum tralaaa vžum tralaaa. uiiii! jen občas jsem se polekala nějakého cyklisty, co svištěl kolem... že by mě mohl nařknout z výtržnictví. a navíc nemám ráda, když mě při tom někdo slyší.

ale je to třeba! občas si trochu zařvat anebo jenom zabroukat. protože teď by klidně mohl znova následovat odstavec o šampusu. je to ten samej princip.

ještě lepší je zpívat s lidma a našlapat zvukem celej prostor. jako v červenci u vlastji v plzenci, když nás bylo na zpívaný tolik, že se ty tóny do malý místnosti nemohly vejít a utíkaly oknem ven. bála se vlastja trochu, že rušíme sousedy. ale ne. druhej den se svěřili paní benetkové, že doma zhasli světla, otevřeli okna a poslouchali... já si dneska zpívala tuhle a myslela na to léto...

... Kytky stále ještě voní, bílé mraky – stáda koní
brodí se modrou oblohou,
zavři oči na petlici, holka zapálí ti svíci
a cigaretu fajnovou...

... krása! mrazivej pocit ze souzvuku tónů... mrazivej v zádech a hřejivej v srdci. už se těšim na další zpívanou! to karaoke neni úplně vono :)

aneb ulovila jsem jmelí

na trhu jde koupit nějakého opelichance za 2 eura a mě stačilá série mrštných pohybů a mam teď doma  krásnej bujnej kousek! prostě jsem si vylezla na strom. procházkou podle dunajského kanálu jsem se zabejvala vztahem vánoc a domova. domova a jmelí. jmelí a vánoc. mno. posledních pár roků to bez jmelí nešlo a vim, že se alča teďko v montrealu zvesela chechtá, protože zná některý důvody. ale ne. jmelí neni jenom od toho, aby se pod nim líbalo. prostě věřim, že si s nim přinesu do příbytku trošku toho štěstí a trošku toho veselýho koukání se na svět. a to je v prosinci myslim zásadní. no, dívejte: neni nádherný?

parazit neparazit, je to přeci jen hezké, když visí nad dveřmi. věnovala jsem svazeček taky tině, měla radost jako malý dítě a prosila mě, ať tu s ní zůstanu i na příští semestr. máme teď stejně ozdobený dveře do svých pokojíků a je v tom kousek spiklenectví. vsadim se, že hežčí chodbičku v tomhle baráku nemá nikdo. a to všecko zdarma!

sparen sparen... neboli: když to nejde oknem, tak to vezmu dveřma. jak prosté :) 

že když člověk napíše, že má tvůrčí krizi, objeví se mu tu najednou 5 nových článků za den

sice 5 i s tím, kde píšu, že nepíšu, a tímhle, kde píšu, že píšu, a jedním, kde píšu, že někdo jinej píše, a k tomu off topic... ale stejně. je to tak... když člověk jasně definuje problém, jako by ho odšpuntoval. třeba je duše takovej šampus! teprve když se problémem buchne díra do stropu, můžou si ostatní pochutnat na tom, co je vevnitř. jinak se můžou tak maximálně koukat, jak je ta flaška pěkná.

ale s těma špuntama do stropu jsem si vzpomněla na rudyho skvot s počmáranejma stěnama a obouchanym stropem, kde bylo u každý díry po špuntu napsaný, co se zrovna slavilo. to je přece báječná forma deníčku! můj milý deníčku nebo můj milý strope. to bych si teda rozhodně vybrala to druhé. člověk se ráno probudí, bloudí očima po prostoru nad sebou a přemejšlí, co to vlastně včera dělal... aaaa! helemese! von je novej rok! a co sme to vlastně včera... aaaha. to mi připomíná, jako když jsem onehdá nechala přes noc puštěnej počítač a ráno zírala, co jsme si to všechno před spaním prohlíželi! určování otcovství. cože??

ve skvotě byl nejlepší nápis ŽOFKA. a u toho datum narození rudyho bratránka. asi byly na lince z porodnice ruchy. nebo bylo přání otcem myšlenky. ze žofky totiž vyrost filip.

příště místo příspěvku na blog buchnu šáňo a zápis si budete muset dojet přečíst do vídně!

... napíšu přece něco. aspoň bude vidět, kam jsem se to intelektově propadnula. uaa :)

no, třeba je to vážně tak! třeba měla maminka pravdu, když se do telefonu vyděšeně zeptala: "a neni to tim absintem??". ale neni. ono to tak je. nahoru dolu absinth neabsinth.

a teď tedy ta zásadní informace! vlastně je jakýmsi výstupem mimochodného komparativního průzkumu světového trhu. povídaly jsme si takhle s alčou přes oceán... tlachaly... probraly... semlely... to všechno od a do z od z do a. a když jsme byly u j... došlo na to, že jogurty neumí v rakousku a neumí je ani v kanadě. prostě nechutnají TAK.

 

 

je dobré vědět, že doma je vždycky líp! s touhle myšlenkou jsou po delším pobytu vždycky problémy. aspoň u mě. přivykám podezřele rychle. ještěže ty jogurty!

nevíte někdo, jak vyrobit malej přehrávač audio souborů, kterej se přilepí do blogovýho článku? něco jako má třeba maya tady nebo tady. na videjko pomůže neználkovi youtube, ale když bych chtěla jen tak polechtat ouška? prosím prosím!

Jakub Šlouf – Když iluze přijde o básníka (výbor z textů 2001 -2005)

strávila jsem s tímhle básníkem dostatečně zásadní část svého života na to, aby se mi jeho básně už navždycky líbily... anebo jsou prostě vážně tak dobrý. a tak ve chvíli, kdy já úpím v tvůrčí krizi, pochutnejte si na tvorbě jiných, a udělejte si názor.

*

Nad městem letí mraky
a někdy stojí
v majestátním bezvětří.

Nad městem lítaj ptáci
a někdy stojí
bijou křídly proti větru!

*

Napověz světluško:
Co tvé, je mé, aby nám to mohlo být společné?
Vzpomínky na lásku nezakládají pravé přátelství.

Jakým jménem mám volat
naše ještě nenarozené dítě,
aby chtělo ven?

Oč snazší je být ex-otcem,
než plodit syna po rozchodu,
abych ho mohl chodit navštěvovat!

*

Poslal jsem sluníčko pošimrat tě na noze
v té čerstvé hodině, kdy budíky úžasem ztichly.
Protože někde v prostřed cesty
tě čeká němá labuť.

Dobré ráno!

*

(Hora Olivetská)

Seděl sem v koutku postele
pojídaje olivy
a můj jediný učedník
opodál bezstarostně spal
nedotknutelně
zahalen noční košilkou

*

Osamělá noc rozpačitě
nahmatala mou dlaň:
Proč nebloudíš za svítáním,
příteli?

Nechci být poutník malých stínů,
já vrhám tebe ve svém splínu,
plnou samoty všech hvězd.

*

Venku andělé topí
pod nebeskými kotli
léta.  – A já,
uvědomělý následník Platónův,
studuju v jeskyni
příliš zahloubán
na jakoukoli rozkoš prostého bytí.

*

(Pornodidaktická s poznámkovým aparátem)

Danae,
rozevři triptych svého županu
neboť nadešel sváteční den,
kdy já sestupuji k tobě
podoben zlatému dešti.
Osvoboď transept svých paží,
obousmyslná kapličko madony lactans!
Nevěřící Tomáš
touží být stvořen pouhým dotykem,
jako Mikelangelův Adam.

Krom toho:
Tvé něžně vzkvétající oprsní lístky
nepatří Venuši,
nýbrž Pallas Atheně!

*

Liánami vlasů
zpocenými chuchvalci
si proklestit cestu ke tvým rtům.
Okousat knoflíky
v havraních námluvách
kdy se k zemi snášejí pírka
a nahota mohutní každým dotykem
tichou poutí žíznivých úst
hledajících řečiště
pro přívalové deště dlaní.

*

Dnes se nepřikrývej mojí touhou,
propůjč mi svůj stud klidně spící,
dnes chci bdít – já, obyčejně kohout,
budu míň než dým nad zfouklou svící.

*

Když promarníš druhou šanci,
když se láme další kočičí život,
když voláš "promiň!" do zad odcházejícímu světu
...a jiný ještě nepřichází,

snad aspoň tehdy
se slzami přijmeš svůj osud.

*

Dřív nežli silonky navlékneš po lýtka,
máš na nich oko.  – Mé,
co z řas svých kol tě tká
přivřených průhledné.

Dřív než si punčochy navineš na stehna,
mé ruce viny jsou,
že nejdou odehnat,
přes práh tě přenesou.

Dříve než třetího rozlouskneš oříšku,
boří se rety mé
do tvého kožíšku:
Sezame! Sezame!

*

Měsíc jako želva okusuje mráčky,
dnes v noci mu neschází žádný stín.
Dnes v noci tě miluju ouplně.

*

Krev vína hrdlem
zatím jen láhve prolitá
zbělela na muškát
poslušna tvého přání.

V následném milování pak
vyobcován byl vlk z mého těla
za ocas vyvlečen
byl poslán spát

zatímco my
čekali spolu na svítání

*

Zítra v osum
přivoním k tvým vlasům
- zdalipak mě bude o ten doušek víc?
Že by přirostl mi?
Snad dokonce k srdci?
Chci.

*

(Oslí zaklínadlo)

Všichni oslíci světa slyšte:
Pomozte Báře dnes i kdykoli příště.
Všechny moudré hlavy šedivé,
bacil byl, však bacila nebude!
Široké nozdry zotročených plící
pomozte nést náklad – Bářinu dýchavici.
U špičatých uší, u všech líných kopyt,
nemoci ty krutá, co chceš tu ještě tropit!

někdo má brouka v hlavě a někdo zas šneka...

myšlenky se vlečou a někdy spíš těkaj a nejde mi psát. míra zážitků překročila míru soustředění... a tak, milí přátelé, prosím o trpělivost. než zas něco vyplodím, třeba to potrvá. a třeba taky ne. hlava je někdy černou schránkou. a tak se nechte překvapit!

aneb ota hofman: pan tau a tisíc zázraků // ale největším zázrakem by stejně bylo, kdyby se mi v noci podařilo usnout...

možná, že máte také šťastné dny, kdy se vám všecko daří, a jiné, které je lepší prospat: v takové dny zazvoní budík, zrovna, když se vám zdá něco hezkého, a drnčí protivněji než kdy jindy, tak protivně, že zapomenete, že se vám vůbec kdy v životě něco hezkého zdálo, a radši vstanete, levou nohou a pozpátku, zubní pasta v koupelně je zaschlá, teplá voda studená, čaj příliš horký, košile zmačkaná, levou botu nemůžete najít vůbec, a když ji najdete přetrhne se vám tkanička: tehdy je nejlepší vrátit se pokorně do postele a přetáhnout si peřinu přes hlavu. Protože v takový den se zárukou:

a) zapomenete dát do aktovky deset nejdůležitějších věcí, a když se pro ně vracíte,
b) přestane jezdit výtah
c) na schodech v pátém patře šlápnete na sousedova psa, a navíc
d) v šestém patře zjistíte, že jste s deseti nejdůležitějšími věcmi zapomněli doma i klíče
e) a zvonek u dveří nezvoní
f) a telefonní budka na rohu nefunguje
g) a přes cestu vám přeběhne černá kočka
h) a před nosem ujede autobus
i) a podzemní dráha je přecpaná
j) a stojíte na jedné noze a díváte se přes hlavy spolucestujících rovnou na plakát, na kterém vám protivný dědek s přimalovanými vousy sděluje:

JE VAŠE ŠTĚSTÍ ÚPLNÉ? NE!
NEMÁTE-LI TELEVIZOR DO KAPSY
"CLAUDIE"
W. VIOLA ELEKTRO
ZÁZRAKY DNES!
NEMOŽNÉ ZÍTRA!

Třetí stanici se vůz podzemky vyprázdnil a já zapomněl, že mám svůj smolný den a že do konce abecedy smůly chybí ještě k) l) m) n) o) p) q) r) s) t) u) v) w) x) y) z). Přestal jsem slabikovat po sto osmdesáté čtvrté JE VAŠE ŠTĚSTÍ ÚPLNÉ? NE! a zvedl noviny, pohozené na lavici u okna. V rohu první strany byla zpráva: VESMÍR OBYDLEN TRPASLÍKY? SENZAČNÍ VÝPOVĚĎ POSÁDKY APOLLA 37. UFONI V KLOBOUCÍCH!

***

"Tam, co není nic, bude Dům dětí," řekl starosta města Říma a spadl do výmolu, plného bláta. Na plánech a kresbách se Severní Město budoucnosti podobalo skleněnému snu. "Právě procházíme zahradami štěstí. Napravo, co není nic, jezírko s labutěmi. Za ním sportovní stadión."
Pláň byla holá.
Fičel vítr.
Děti kolem Pana Tau a Vivian vzdychly nudou. Zdálky se sem blížilo auto, naložené generály. Na kraji pláně duněly motory buldozerů a skrejprů. Něžní bílí králíčci dupavě přebíhali mezi ostrůvky řídké trávy a měnili se v hnědé králíčky obalené blátem.
Starosta si utřel zamazané kalhoty kapesníkem a znovu se zasnil:
"Nalevo, co není nic..."
Děti vzdychly podruhé. A malá holčička zatahala starostu za rukáv a řekla do toho vzdychnutí:
"Kde jsou ty labutě?"
"Hele," řekl malý kluk a zatahal starostu za levý rukáv: "A kde -"
Nedopověděl. Do ticha se ozvalo skleněné cinknutí. Jak Pan Tau zatočil buřinkou. Děti vzdychly potřetí. Ve výši zašuměla křídla. Nad hlavami dětí (a komtura a hraběnky di Trevi, která si přidržovala sukně, jak vystupovala ze stěhovacího auta, a ministrů a členů rad a generálů, kteří si přidržovali kordy) se objevilo hejno labutí. Prorazilo mraky a tiše klesalo níž a níž, bez pohybu křídel, a to klesání znělo, jako když šumí sodovka a trochu jako chvění hedvábného papíru, unášeného větrem.
"To už tu jednou bylo," řekl kluk s námořnickou čepicí, který znal Pana Tau a jeho kouzla. "Zas labutě a kolo -"
Toče spolkl.
Nebyly to labutě.
Byli to papíroví draci.
Všech barev.
Snášeli se z oblohy jako velké barevné terče. Sedali si na dlaň dětem i ministrům i ...
"Ale to je můj drak, který mi uletěl," řekla nechápavě hraběnka di Trevi. "V roce devatenáct set jedna. Dostala jsem ho tehdy k devátým narozeninám. Podívejte, má střapec z bruselských krajek."
Byl to dost starý drak, hedvábí, z kterého byl udělán, už lety zežloutlo. I bruselské krajky. Ale když ho hraběnka vyhodila do výše, letěl znovu dobře.
"Nepleťte se mi do cesty!" křičela na generála, který běžel vedle ní. "Zamotáte mi šňůru!"
"Až po vás, hraběnko," dal jí přednost komtur ve fraku. Trápil se s nemotorným drakem, podobajícím se čínskému lampiónu. "Kdysi, když se vrátil můj otec z cest po Dálném východu..."
Řekl jsem Vivian:
"I vy jste našla svého draka?"
"Ne, nikdy jsem žádného neměla. Tenhle je první." Byl to slámově žlutý drak. Jako její kostým. "Jako holka jsem vždycky měla jen panenky."
Pláň se proměnila. Kvetla všemi barvami. Středem staveniště se hnal rozstřikujícím blátem starosta. Obklopen houfem dětí. Hádal se s kluky:
"Můj drak je výš!"
"Náhodou můj!"
Doopravdy nejvýš byl drak malé holčičky s jedním králíkem. Stála užasle na místě a dívala se za ním a mhouřila oči. Byl to kulatý drak. Bylo to, jako by držela na šňůrce slunce.
Jediný, kdo si nehrál byl tlouštík s šerpou přes prsa, ale tu už dávno ztratil. Klusal za starostou a generály a draky a v ruce svíral červené desky ze safiánové kůže a tvářil se vyčítavě:
"Vaše Excelence..." Snažil se připomenou: "Druhý bod programu..."
Starosta a generálové a ministři se v té chvíli podobali klukům, které volá maminka k večeři.
"Už?"
"Ještě pět minut..."
Snad to byl jen odlesk světla, ale byl bych přísahal, že přes tvář Pana Tau přelétl úsměv.
Černá auta předjela.
"Kam pořád spěcháte?" řekla zklamaně hraběnka tlouštíkovi bez šerpy. "Žiju už skoro sto let a padesát let vítám hosty, ale tohle je prvý host, s kterým se člověk nenudí. Všecko jste zkazil." Lítostivě nechala proklouznout mezi prsty hedvábnou nit, aby se její drak s třápci z bruselských krajek mohl vrátit tam, odkud přiletěl.
Teprve pak nastoupila do auta.

***

já vim, že spousta lidí pana tau v dobách dětských nemělo rádo (že honzí), ale myslim, že tomuhle textu se musí přiznat téměř surrealistický či dadaistický charakter, no ne? hra fantazie z nejvyšších.

mimochodem... pamatujete se, jak jsme loni na parukářce pouštěli draka? :) ... tímto tuto pohádku věnuji památce naší drahé jůlinky, krysí princezny!

... anebo prázdniny s punčem a hravostí? to necham na vás.

voda se dovařila, rozinky v hrnečku a pomeranč pokrájen. chtěl-li zde někdo vyblogovat prázdniny, inu, má je mít. myslela jsem nejdřív, že lépe nevědět nic, než vědět, že něco nevím (viz komentář z 25.11.2006 v 17 hod 23 min 59 sec) , ale koneckonců... ingredience uvedené zkraje jsou nachystané k přípravě punče... a když už si tu popíjím punč, nelze než vzpomenout taky těch prázdnin. prázdnin punčových, prázdnin bláznivých, prázdnin hrnečkových! ano, přiznávám.

ve vídni totiž začaly trhy. vánoční trhy. trhy rozličných chutí, rozličných vůní a různého charakteru. a také rozličných punčů! stánků s punčem a svařákem do krásných hrnéčků je tu v současné době víc než dlažebních kostek. a tak hádejte, jak ty prázdniny asi mohly vypadat...

chtělo by se tu po památkách, ale empirický výzkum dvou odvážných jedinců dokázal, že punč v čase předvánočním disponuje silou přitažlivou nepřekonatelnou manipulativní. výsledky náročných terénních testů můžete nahlédnout níže.

... bilance:

:: stydíme se moc, ale posuďte sami, nejsou-li krásné!? navíc za zálohu 2 EUR, nejsou až tak kradené... takže řekněme něco mezi zápůjčkou a jistým druhem koupě. do levého získáte pomerančový punč v muzeumsquartier, kde se teď dá taky hrát curling, do pravého dostanete jabkový punč před tou slavnou vídeňskou radnicí. sou tam teď nefalšované kýčově rakouské christkindlmärkte ::

:: všimněte si, že zdatní examinátoři odhodlaně hledí vstříc novým zítřkům... to ještě neví, co je všechno čeká. práce výzkumníka je dlouhá a těžká ::

:: kontrola kvality místních řízků. origobago wiener schnitzel. bříško praská, ale vědec pro pokrok ve výzkumu podstoupí vše ::

a na závěr navzdory vyčerpání inspekce do legendárních míst

a jako bonus knowledge spillover v praxi

:: v oblasti výzkumu a vývoje životně důležitý fenomén inovace je, jak říká pan prof. tödtling, existenčně podmíněn prostorovou blízkostí. ke vzniku nového nápadu jsou totiž potřeba dvě ingredience... a jedna důležitější než druhá: kodifikované, explicitní vědomosti, kterých máme plné knihovny a které díky internetu může mailem dostat každý, jsou k ničemu, když jejich uživateli schází ještě nějaké neformulované, implicitní znalosti, jak s těmi prvními nakládat. exkurs z exkursu: k těm prvním, kodifikovaným, znalostem patří takové to know-what a know-why, tj. teoretická výbava, jenže žádná teorie nemá svou plnou hodnotu, pokud ji její uživatel neumí užívat, a tak je třeba disponovat ještě těmi implicitními, tichými znalostmi, jako je know-how a know-who. konec exkursu. zkrátka. některý věci se nedají napsat-přečíst-pochopit, musí se prostě zažít. proto ta prostorová blízkost. na základě téhož principu jsme se s mojí spolubydlící tinou naučili pít absinth na český způsob. našla sem si postup před tejdnem na netu, hezky popsanej, s obrázkama... ale teprve naživo to bylo ono. měla sem know-what: sklenka, lžička, cukr, zapalovač, měla jsem know-why: 70% líh hoří snadno, a hořící cukr karamelizuje, ale teprve, když jsem zjistila know-who: že honza nás to může naučit, dostala jsem to pravé know-how! jak snadné. pan profesor by měl radost. tohle je totiž klasická ukázka přelévání znalostí, neboli knowledge spillover – klíčové determinanty vědeckého pokroku. sofistikovaný přístup nadevše!! ::

jenže to nebylo všechno

:: nejabsurdnějším zastavením v celé téhle bláznivé trajektorii se stala návštěva objektu karl-marx-hofu, která se uskutečnila jako vídeňská náhrada tryzny za miltona friedmana. stylové rozloučení ::

a za to všecko mohl fakt, že jsme každý den začali hrnečkem punče. výzkumný tým pod vedením slečny VB a pana JP proto důrazně varuje: punč vážně ovlivňuje vás i lidi ve vašem okolí, je nebezpečně dobrý a nezvladatelně návykový. tohle doma nezkoušejte!!!

nezmizela jsem, žiju...

... a mam se. jen jsem si teď udělala malinký prázdninky...

dneska jsem se vrátila do reality, dospala spánkový dluh a teďko už zas plná entuzaismu sedim u svýho kompíku a mazlim se s klávesnicí... tzn. těšte se! i´m back.

aneb znova na radnici.

tentokrát nás však do budovy rathausu pozval samotný pan starosta vídně. minulé pondělí jsme se díky tomu zúčastnili krásně high society coctailového večírku v psedogotických sálech, ve kterých jsme tři týdny předtím pařili na bohapusté párty.

večírek byl přivítáním zahraničních studentů do tohoto slavného města a high society byl jen do té doby než se projevily sklénky vína stojící po celém sále volně k dispozici na účet vídeňského magistrátu a než moderátor večera po všech oficiálních proslovech řekl: "and now help yourself on buffet" :)

ale i přes v průběhu večera zřetelně klesající křivku kultivovanosti (ovínění a boj o chlebíčky) to byl zážitek nad jiné. koneckonců, udělejte si dojem z obrazové dokumentace:

:: héléne, lauréne a já ::

:: jak zpívá plíhal: dvě sousta do kapsy a jedno do břicha! ::

joo. bylo to fajn.

a to nejen valčíku!

každý čtvrtek chodím do tanečních... už to sice všecko znám... a znám to už dlouhých deset let (uff... 10 let od prvních tanečních... uaaa) ... a tak: znám valčík, znám chachu a zadejte se prosím... a co dělat, když se vám příliš potí ruce... ale šla jsem do toho znovu! protože všichni šli. 50 erasmus studentů z celého světa. někteří o tříčtvtečním taktu sotva tak četli někde v national geographic, natož aby ho už slyšeli, a tak je to sranda.

tento víkend víkend začala "festnachtszeit" – plesová sezóna, které se tady ve vídni říká fasching. každoročně se slavnostně zahajuje 11.11. v 11 hodin 11 minut. nejinak tomu bylo i letos. naše učitelka tance nás na tohle slavnostní otevření pozvala – byla to velká akce před staatsoper za účasti všech tanečních škol vídeňských... nácvik půlnoční série tanců (patří tam mimojiné polka, nebo ten nádhernej aristokratickej taneček z filmu pýcha a předsudek)... a do nacvičování se mohl zapojit každý kolemjdoucí.

nádherná tradice! jak známo, píšu teď seminárku... a tak sedím u stolu a píšu a čtu a píšu a čtu a na téhle akci jsem chyběla. ale získala jsem pro své čtenáře exkluzivní videozáznam od kamarádky helene! tak se pokochejte :)

- taneček ala pýcha a předsudek
- a teď něco vtipného: polka po vídeňsku!

dnešek byl vtipnej.

dneska včera zejtra – nevim přesně kdy – se dokutálel měsíc do úplňku a mě se zas vyskytly lunatický stavy nespavosti. dneska jsem se probudila ve čtyry, do pěti přemejšlela po tmě o hloupostech a ve čtvrt na šest už jsem seděla za stolem a tvářila se, že na něčem zaníceně pracuju... ale jak známo, zaníceně pracovat po dvou hodinách spánku nelze... jediné co tak ještě lze, je vypěstovat si zanícené spojivky.

a tak ten den podle toho vypadal... byl děsně vtipnej! stojim na konečné metra a čekám na soupravu, co mě převeze jednu zastávku ke škole... mžouram, loudam... a... metro vjíždí... metro staví... metro stojí. z kabinky leze řidič (je to konečná... asi mu padla), zamyšlený výraz ve tváři... řidič odchází... řidič jde... a když už je skoro za rohem, plácne se do čela a běží zpátky. on totiž zapomněl lidem otevřít dveře! chudáčkové cestující strávili nejistou minutku namáčklý na skle s tajným přáním, že se jim to jen zdá. fakt vtipný. ženská za mnou vyprskla smíchy úplně nahlas a já se pochichtávala ještě odpoledne.

druhý vtipný zážitek se mi přihodil ve škole. já totiž po té vychudlé noci usnula na cvičení (stydím se) a probudil mě až pobavenej úšklebek spolužáka konráda, co seděl vedle mě... to když si všimnul, že mi je celý cvičení šumák.

a třetí pobavení se stalo v obchodě. pán ve zlatých letech nakupoval se svou vyžilou manželkou týdenní nákup. ona stála u sušenek a prohlížela si barevná balení. on mezitím snášel do košíku. já taky stála u sušenek a prohlížela si barevná balení... zhruba o tři metry dál. a on najednou přiskočil k mému košíku a začal ho ládovat zeleninou... pak zvednul hlavu a všimnul si, komu ten košík patří... a začal se omlouvat a začal se smát... od srdce, nahlas, krásně. dneska se prostě smáli všichni. a bylo to příjemný!

***

mimochodem, konrád, muj spolužák, není rakušan. je němec. do vídně přišel, protože na německých univerzitách na něj podle vlastních slov nezbylo žádný místo. prostě asi neudělal přijímačky. a tak zkusil WU. přijímačky žádné a poplatky za studium ve stejné výši, a tak proč ne... vídeň se mu prý líbí.

***

ještě na okraj: počítadlo žene závratnou rychlostí... dneska jste mi, milý čtenáři vyklikali magické číslo 999, a pak taky 1000 a teď už spoustu čísel v řadě následujících ... ale stejně, zajímalo by mě, čte to tady prosimvás taky někdo jinej než janek? přiznejte se! nežinýrujte se, nestyďte se, napište do komentářů třeba malej pozdrav. potěší. produkuju tu hafo písmenek a vlastně ani nevim, jak se vám to líbí. a jak se vám daří. a co děláte. a co prožíváte. udělejte kukuč :) těšim se, moji milí! zatim pa.

malá ekologizující vsuvka + marketingová úvaha.

v rámci předmětu einführung in die werbung (úvod do reklamy) máme do 21.12. stvořit asi patnáctistránkovou dokumentaci reklamní kampaně nějakého produktu anebo společnosti... a tak jsem pomalu začala hledat téma.

klasický postup: požádat o radu kamaráda googla. heslo werbung, heslo advertisment... výsledků hafo, ale především mě kamarád google poslal za naší společnou kamarádkou wikipedií. ta mi poradila, že existuje báječná stránka ads of the world s databází těch nejzajímavějších reklam světa... proklikala jsem jich hafo o minulé noci... joo. jsou ftipný, jsou estetický, jsou působivý. ale. stejně jsem se dneska ráno rozhodla psát o českém pivu. prostě, nemůžu jinak. je to zvláštní, ale pivo, ačkoli jsem holčička, je už holt integrální součástí mé identity a k tomu, abych namísto zvolenému věnovala požadované množství času reklamám na šampóny proti lupům... k tomu mě prostě nikdo nepřiměje. koneckonců – jsem přeci jenom holčička z plzně :)

musím se však k něčemu přiznat. chtěla jsem psát o prazdroji, chtěla jsem psát o gambrinusu. jsem přece z tý plzně, že jo. ale gambrinus se příliš koncentruje na fotbalovou a chlapsky pochlastávající klientelu... do kterýchžto cílových skupin se bohužel až zas tak nepočítám... takže nic. to reklamy pilsner urquell s národnostní tématikou... o sbírce na národní divadlo, o tom, jak česká řeč se znovu počala rozšiřovat a jak bedřich smetana složil cyklus písní má vlast... tyhle mě už zaujaly více. kampaň prazdroje je obvykle chytrá, výtvarně zmáknutá a navíc zacílená na lidi, jako jsem já... tudíž mě blízká. ale pak jsem si uvědomila, že prazdroj je tak zadrápnutej do český reality... že sponzoruje kdeco, že reklamy má všude, že zkrátka neexistuje přesná hranice mezi čistou reklamou a něčím, co už je samostatně existujícím kulturním fenoménem, že jsem nakonec usoudila, že s touhle analýzou bych nikdy neskončila... že je pro mě z rakouska prazdroj nepolapitelnej... i posunula jsem se po ČR mírně na jih!

budvar ráda nemám. je pro mě moc sladkej... a navíc... prostě – je to největší konkurent prazdrůjku našeho. nojo. přiznávám, jsem prostě patriot se všim všudy a budvar nepiju vpodstatě ze zásady. můžete si o mě myslet, co chcete, ale je to tak. a neni to rozumová volba. mam prostě emocionální blok. anyway. rozhodla jsem se, že navzdory všem těmhle argumentům budu analyzovat právě budweiser budvar. koneckonců, bob a dave jsou celkem sympaťáci, a tak proč ne. jsem zvědavá, co z toho vyleze! držte mi palce ;)

na závěr této úvahy o loajalitě ke značce a prostorovým vlivům na oblíbenost pivních produktů mi dovolte ještě přidat jednu reklamku, co jsem včera našla v databázi. neni zrovna nejlepší, ale neni ani špatná... a zdá se mi celkem vtipná. a vzhledem k tomu, že poslední dobou nějak málo fotim, cítím potřebu trošku polechtat vaše vizualní receptory! a tak zde tedy obrázek s ekologickým poselstvím!

já vím, že třeba pro janka to nebude dostatečně zelené. ale na druhou stranu, věřte, že ve státech by tohle bylo až až. divili byste se, jak je těžké přemluvit američana, aby šel dvě zastávky na metro pěšky! radši počká 10 minut ve slizkém podzimním počasí na autobus, který to bere oklikou, než aby udělal zbytečný krok pěšky zkratkou. tohle je nejmarkantnější kulturní odlišnost, jakou jsem tu prozatím vystopovala. teda když nepočítám enormní oblibu "drinkin´ games", která je taky typicky zaoceánská.

přijela sem přítelkyně kamarádovi justinovi. potkala se s bobem, kterého před tím nikdy neviděla a zeptala se: "what about tonight? are you going to play some drinking games?" bydlí od sebe asi tak daleko, jako já a kamarád simon, co pochází z lyonu, ale drinking games milujou stejnou měrou. nevěřila jsem vlastním očím. ale je to tak!

když už jsme u toho drinking... posilam jeste odkaz na prazdrojske reklamky:

vychutnejte si je :)

janičky :)

s Kainarem v Plzni.

Jeli jsme autem od babičky domů, abychom se překabátili do oblečení vhodného na koncert jiřího suchého s druhou babičkou a na vltavě zrovna jedno blues od kainara za druhým... ale né ty, jak je zpívá mišík... byly recitovaný... krásně, procítěně... jak by tam zrovna člověk stál na tej ulici, a garsonka, jejíž stěny byly vždycky studený, byla za rohem.

a tohle jsem slyšela prvně, a bylo to tak krásně frázovaný, a tak plný citu... že jsem se dneska neudržela a hodila do googlu těch pár slov, co mi utkvělo: černý kožíšek, krásně se, krásně se chundelá... a on ji našel! tuhle básničku, co vám sem lepím, aby jste měli hezčí chvilky odpočinku po nedělním obědě s poetikou josefa kainara.

***

Josef Kainar – Černý kožíšek

Některé holky si myslí
že svět je černý kožíšek No vážně
Některé holky si myslí
Že svět je kožíšek
A pro ně na míru
Kup mi ho Co ti to udělá
Krásně se Krásně se chundelá

A když pak spolu jdete
Máš celej vesmír
s jednou holkou v něm
A když pak spolu jdete
Z Žebrácké uličky
Až kamsi na Vítěznou
Vržou ti boty
Je to kanonáda

Pak černej vůz ti jednou odveze
Tu holku co tě měla ráda

A zase ti ten celej vesmír vezmou

***

po tomhle se mi stejská... to mi chybí. asi se tomu říká kulturní kontext. a je krásný, že zrovna když si sednu do auta a zapnu rádio, přichystají mi tam takovejhle dárek a malej nehmatatelnej souvenyr, co si s sebou odvezu zase zpátky a tejden z něj vydržím v cizině. není cizí. je jen jiná.

tak jsem tady.

cestou jsem dvakrát poděkovala slůvkem danke a když do někoho vrazím, mám nutkání říct ´ntschuldigung.

ale v plzni před malým tescem stojí ruské kolo ... a tak myslím, že se potvrzuje stará myšlenka, že totiž člověk musí na konec světa, aby zjistil, že to samé má i doma :) takže sladká domovino: ahoj!

ještě jedenkráte německé okénko. tentokráte zápůjčka od christiana morgensterna.

 

Es pfeift der Wind. Was pfeift er wohl?

Eine tolle, närrische Weise.

Er pfeift auf einem Schlüssel hohl,

bald gellend und bald leise.

 

Die Nacht weit ihm den Takt dazu

mit schweren Regentropfen,

die an der Fenster schwarze Ruh

ohn´End eintönig klopfen.

 

Es pfeift der Wind. Es stöhnt und gellt.

Die Hunde heulen im Hofe. -

Er pfeift auf diese ganze Welt,

der grosse Philosophe.

 

... koupila jsem si ve fakultas novou knížku! sbírku textů od různých autorů od platona až po eca a nietzscheho. jmenuje se to der kleine taschenphilosoph – ein lesebuch für nachdenkliche a na obálce to má krásnou nazelenalou krajinku pohledem z okna.

celé je to uzavřené touhle básničkou a krásně se to čte. nejlépe v metru ... na posledním sedadle vagónu, nohy ledabyle hozený na kraj protější sedačky a mysl v dálkách. taková byla dneska moje cesta ze školy :)

muj milej bratránek ondřík se za mnou přijel podívat a zvrhlo se to ve velkou promoakci na tu báječnou záležitost zvanou studentský život!

:: co asi tak ukázat ve vídni klučinovi, kterej je o nějakej ten pátek mladší než já a natěšenej na první samostatnej vejlet do ciziny? ::

:: a tak ... byli jsme po památkách ::

 

 

 :: zašli jsme na kávičku ::

:: navštívili jsme kamaráda davida ve čtvrti ottakring a jeho báječnou terasu s bazénem a zahrádkama, co má na střeše ::

... a pak ... pak jsme podnikali ještě mnohé jiné! nemyslim jenom, že jsme u davida ochutnali místní pivečko ottakringer, když už jsme tam byli.

bylo to krásné a bylo toho dost ... ale na detaily uvaluji dvouleté informační embargo. slibuju, že až ondrovi bude osumnáct, odtajním všecko, co se tu během tohohle krásnýho víkendu dělo...

ale zatím v zájmu zachování zápujčního práva od ondrovo maminky ... ponechám příběh vaší fantazii :)

jen dvakráte doplním:

a) splnili jsem tomovo úkol a už víme, že řezané pivo se tu řekne schnitt

b) v bermudském trojúhelníku jsem utrpěla malej šok, když jsme se snažili dostat do tamější nejvyhlášenější hospody bermuda bräu. u vstupu se odehrálo toto:

 

vyhazovač na ondru: wie alt sind sie?

já: achtzehn – přece nebudu vykládat, že mu v květnu bylo šestnáct, že jo... ale ouha, tady 18 nestačí ... takže ...

vyhazovač: unsere gäste müssen zwanzig sein!!!

já: ... aber er trinkt nur limonade ... vřelý přemlouvající úsměv ...

a on: und wer sind sie??? ... nedůvěřivý pohled od hlavy až k patě ... sein MUTTER!?

 

ano, a vy ste kdo? jeho matka!? nojo. holt stárnu. stárneme všichni. ale je to smutné. tuze smutné!

a o tom, co je to bermudský trojúhelník zase příště :)

aneb co jsem našla v obchodě s ekonomickou literaturou.

přidávám také něco pro germanofily a otvírám tím malé rakouské, resp. německé okénko:

ponořena v myšlenky o domově a pomíjivosti světských radostí jsem se probírala předraženými knihami v univerzitním knihkupectví fakultas a lámala si hlavu tím, co asi budu dělat za rok až dokončím naši slavnou VŠE a stále nebudu mít ani páru o většině vědění, které leží seskládáno v těch lesklých křídových papírech a barecných deskách pod děsivými cedulkami ... marketing, personalführung, zeitmanagement, volkswirtschaft ... názvy jednotlivých regálů na mě už taktak padaly ... když mi oči poskočily na nápis abverkauf. prodej pod cenou.

staré, nedoceněné, ošmatané a nechtěné knihy měly vždycky můj soucit a pochopení, a tak jsem se začala hrabat v hromadách učebnic s pestrými popisky odkazujícími na mnohaprocentní slevu. a tak postupuju dál a dál ... až jsem se dostala k malému nenápadnému regálku zaplněnému malými knížečkami kolibřího formátu, které měly s ekonomií společné tak maximálně přišpendlené slovíčko sleva. nevím proč, ale byla tam knížka japonské poezie a byla tam sbírka orientálních rad, jak si udržet zdraví, s nadpisem, který upozorňoval, že nejlépe zabráníš nemoci, aby přišla, tím, že jsi šťastný.

a pak tam byla knížka s názvem slova útěchy. hrábla jsem po ní ještě dřív, než jsem si v oddělení slovanských jazyků vypůjčila cz-ge slovník a přeložila si, cože to vlastně znamená. byla krásně vyvedená s obrázky a maličká a celá tak příjemně šedozelená blyštivá. a tak jsem si tam hrála s překládáním citátů, až mi úplně přestalo vadit, že za 4 roky studia jsem pořád nepopsaný list anebo možná list popsaný sotva zkraje, a že kamarádi a rodina jsou za kopci kopečky a že největší radost mi stejně dělá připravit na jarově krupičkovou kaši pro andreyku a vojtu nebo upéct buchtu pro vaška a spol. anebo navařit kopu knedlíků na vařbě anebo běžet do úterskýho lesa. ano, byla to slova útěchy. já asi stejně měla jít studovat spíš literární vědy ... nojono :)

jeden citát jsem si zapamatovala. ne, že by souvisel tematicky... ale líbil se mi. kam moje skromná 24letá zkušenost sahá, myslím, že pan montesquieu uhodil hřebíček na hlavičku. au!

a tak pro chvíle, kdy bude třeba vědět, že i svět, jenž se třese, má své základy, schovávám tu pod kámen tuhle větičku:

das glück ist unsere mutter,

das missgeschick unser erzieher.

- montesquieu –

neboť nejde přece psát pořád jen o nekončícím veselí, když každé malé děcko po prvním rozbitém koleně a první výplatě od rozzlobené maminky ví, že svět není jenom slaďoučký dortík k nakousnutí!

a na vysvětlenou taky možná ještě přidám citát z báječného filmu třetí muž, který jsme s andreykou a ludjou viděli v létě na filmovce, a kterej jsem si tu v září kvůli jeho vídeňské tématice střihla ještě jednou:

V Itálii pod vládou Borgiů po třicet let zažívali hrůzy války, vraždění a krveprolití, ale zrodil se zde Michelangelo, Leonardo Da Vinci a renesance. Švýcaři se těšili po pět set let bratrské lásce, demokracii a míru. A co dali světu? Kukačky!

a tak jsem chtěla říct ... i když je někdy špatně ... má to svůj význam. 

od borise viana – čtu si znova srdcerváče...

"... je známo, že spojení hudby a šera působí jako balzám a přikládá vám na duši chladivý obkladek ..."

... a tohle mi včera ulpělo :)

postmoderní zážitek made in rathaus

ano, tento víkend jsem chtěla strávit pilným studiem. ... jenže ... jenže mám kamaráda boba, který v sobotu v devět neškodně zaklepal na moje dveře a počal naprosto nevinně hovořit o báááječnej party, co má bejt dneska na radnici. samozřejmě, že jsem byla pevně rozhodnutá, že na 100% zůstanu s knihou u svého milého pracovního stolu... jenže ... jenže bob začal záludně přidávat různá lákadla večera ... 5 pater hudby ... co patro, to styl ... 50 DJů ... všichni tam budou ... těšíme se na tebe ... bez tebe to nejde ... no, řekni mi upřímně – a dívej se mi zpříma do očí – ty tam v podstatě strašně chceš jít ... etc. jo, trvalo to nejmíň 15 minut a kdybych nesvolila k tomu, že se aspoň půjdu podívat na pre-party do kuchyně, trvalo by to celou noc. tim jsem si jistá. jenže ... jenže do kuchyně jsem neměla chodit. bob naočkoval burcu, aby taky zapojila svoje marketing skills ... a tak mě už lámali dva. po chvíli se už celá kuchyně bavila tim, jak dosáhnout toho, abych přece šla, bez ohledu, jestli mě dotyční znali nebo to vlastně chtěli. a tak .... co jsem měla dělat – inu, šla jsem!

popravdě, podobnou párty jsem v životě nezažila. vídeňská radnice je za dne elegantní pseudogotická budova, o které jsem si do soboty myslela, že je srdcem místní městské správy. ouha! chyba lávky. tak to tak vypadá, že ve vídni radši místo schůzování paří. vienna, the capital of party cities ... tahle radnice je jeden obrovskej club!

:: za dne nevinná :: a v noci umí vypadat třeba takhle! ::

bylo to ... no, pomozme si anglictinou ... bylo to HUGE! 5 scén od R´n´B přes house a drum´n ´bass až po nějakej ten pop ... pro každýho něco, a spousta lidí, prostor plnej hudby nebo zvuků ... a nad tim všim vysoké klenby pseudogotických oblouků a široká schodiště potažená rudým kobercem. dekadentní večírek. neviděla jsem nikdy nic bizarnějšího. pokud může fotka aspoň málo přiblížit ten pocit, tak tady je:

pocit jako když rodiče nejsou doma, a tak děti potajmu uspořádaj party ve svátečním pokoji ... ano, bylo to šílenství, šílenství, co se musí zažít .... takže, thank you, bob!!!

tak tohle je to město!

charles baudelaire – malé básně v próze

 Je třeba být stále opilým. V tom je vše: toť jediná otázka. Abyste necítili strašlivé břímě Času, jež drtí vaše ramena a ohýbá vás k zemi, je třeba opíjet se bez oddechu.

 Ale čím? Vínem, poesií nebo ctností, čím chcete. Ale opíjejte se.

 A jestliže někdy na stupních paláce, na zelené trávě příkopu, v zasmušilé samotě své jizby, se probudíte, a opojení již ubylo či zmizelo, ptejte se větru, vlny v moři, hvězdy, ptáka, hodin, všeho, co zpívá, všeho, co mluví, ptejte se, kolik je hodin: a vítr, vlna v moři, hvězda, pták, hodiny vám odpoví: “Je hodina opojení. Nechcete-li být trýzněnými otroky Času, opíjejte se; opíjejte se bez ustání! Vínem, poesií nebo ctností, čím chcete.“

kdo mi to sem chodí loupat perníček??

počítadlo se v poslední době hezky roztočilo a v tomhle okamžiku ukazuje krásných 320... popravdě ... jsem docela zvědavá, pro koho vlastně tohle všecko píšu! přiznejte se!! můžete jen drobně písnout do komentářů :) díky za feedback!

víc toho dneska nenapíšu. je to teďko na vás, přátelé ;) 

aneb co je tu stejné a co je tu jiné

během německého kurzu jsme dostali za úkol nafotit po vídni deset věcí, co jsou u nás jinak. iris – nejbáječnější učitelka němčiny (ve skutečnosti spíš nejbáječnější průvodkyně vídeňskou kulturou, hospodama a vinárnama) nás rozdělila do skupin podle národnosti, a tak jsme viděli, jak seveřanům přijdou zvláštní pouliční prodavači novin, maďarům neuvěřitelnej počet nádob na separovanej odpad a francouzům se tenhle počet zase zdá jako naprosto malej.

my s martinem, co ho možná někteří znáte, protože studuje MO pátým rokem, jsme měli tuhle prezentaci jako poslední, a tak jsme se snažili vychytat to, co ještě nikdo nezmiňoval. ale byl to těžkej úkol. tak nějak to vypadá, že všude je to stejný, jen vídeň je úplně jiná – jak jinak si vysvětlit, že všechny skupiny zarazily ty samé věci? ale jedinečnost se cenní, takže je to vlastně vídni ke cti.

tak se připravte... prezentace vídeňských překvápek začíná!

1. umění užívat života

vídeň je přeplněná kavárnami a kavárny jsou přeplněné sladkostmi. o kávových specialitách jsem už pojednávala jinde. vídeňané zkrátka vědí, co je na světě dobré a umí si to dopřát.

 

2. kde je sakra U5?

trasy vídeňského metra mají čísla od jedné do šesti... ale je jich jenom pět! ú pětka chybí a ještě nikdo mi nevysvětlil proč. že by se tu číslo 5 považovalo za nešťastné?

3. podzemka anebo nadzemka?

metro se tu jmenuje u-bahn, jakože unterirdische bahn – podzemní dráha. ale ono jde často zatraceně nad zemí! hlavně ú šestka. ta jede po nádherných vysokých cihlových obloucích, které se městem vinou už od 19. století. v noci se z vagónů metra dá krásně nakukovat do vídeňských domácností. ale jak to teda je s tím jménem??

4. náš návrh na vyřešení této terminologické nesrovnalosti:

rozhodli jsme se s martinem zasáhnout do této debaty a podat návrh, který by vyřešil dva problémy najednou... co přejmenovat U6 na O-Bahn neboli ober bahn? zbydou tak čtyři plnokrevné podzemní dráhy U1 – U4 a jedna nadzemka aka 01. no ne? dovolili jsme si také vypracovat grafický návrh provedení této změny. kdo hlasuje pro? 

5. obrácené odpočítávadlo

zatímco v praze se můžete při pohledu na počítadlo v metru užírat tím, kolik minut jste už mohli trávit v přeplněném vagónu metra, ve vídni vám číslice nadějeplně ukrajuje minuty zbývající do příjezdu nové soupravy. a když je souprava tu, vyskočí tam místo čísla roztomilá hvězdička. "zug fährt" zahlásí řidič ve svém live vstupu (žádná monotónní nahrávka jako v pze) a jedeeeem! 

6. zatáhněte krátce a prudce!

pokud chcete vystoupit z rozjetého vlaku, musíte počkat až zastaví. a pak se pořádně opřít do kliky, na kterou je dvojjazyčně vyvedeno "kurz ziehen – pull sharply". a tak, pokud nemáte dost síly, jste odsouzeni jezdit metrem sem tam do konce života, a nebo si počkat, až to někdo udělá za vás. vystupovat tu můžou jen ti silní! 

7. obecní domy

kdyby vás kdekoli ve vídni vysadili se zavázanýma očima a pak šátek sňali a zeptali se, kde myslíte, že jste – stačilo by vám zhruba pět minut, než byste našli první dům s tímto nápisem a letopočtem, a bezpečně tak poznali, že se nacházíte v obci jménem vídeň. vídeňské obecní domy "von der gemeinde wien errichtet in den jahren blabla" jsou naprosto všude. každý nápis je jiný a přesto zachovávající jistou stylovou jednotnost. a nezáleží na tom, zda je z let dvacátých nebo devadesátých.

8. otvíračka, se kterou něco není v pořádku!

ano, je to tak. to, že na téhle cedulce něco chybí, není tisková chyba, takhle to vypadá na všech. nedělní prodej je tu zakázán zákonem a má chránit zaměstnance a jejich právo na zasloužený odpočinek. existují některé obchody se speciální koncesí na nedělní prodej. v těch ale lze koupit jen některé specielně povolené potraviny a nezbytnosti. ostatní regály jsou prý zakryté deklem a není možné z nich vybírat. slyšela jsem historku jedné rakušanky, která se pokoušela nenápadně z takového regálu cosi vylovit a hodit do košíku... na kase ji ale paní prodavačka nekompromisně odmítla toto zboží prodat. než jsem si zvykla, mívala jsem v neděli hlad.

přesto je vídeň krásné město k žití!

... a co z ní vypadlo. píšu proto poděkování a přidávám báseň jiřího wolkera.

Poštovní schránka na rohu ulice,
to není nějaká lecjaká věc.
Kvete modře,
lidé si jí váží velice,
svěřují se jí docela,
psaníčka do ní házejí ze dvou stran,
z jedné smutná a z druhé veselá.

Psaníčka jsou bílá jako pel
a čekají na vlaky, lodě a člověka,
aby jak čmelák a vítr je do dálek rozesel,
 – tam, kde jsou srdce,
blizny červené,
schované v růžovém okvětí.

Když na ně psaní doletí,
narostou na nich plody
sladké nebo trpké.

 

... kamčo, alčo, janku, andrey, vlasti, lucko, radko, martine! kamarádi moji. moc vám děkuju! je krásný vědět, že za kopci a kopečky stojí domy, auta, stromečky... města, co se jmenují tak krásně jako praha, plzeň, brno a tam, že žijí lidé, co je mám tak ráda. ještě jednou děkuju :)

na obrázku si můžete povšimnout, že správce kolejí a moje rakouská banka na mě také nezapomínají. milé dopisy, ale nad počtem zaslaných účtů převažují. ještě je to dobrý...

aneb navštívit ikeu je pro peněženku stejně nebezpečné v praze jako ve vídni

dneska jsem udělala několik užitečných věcí... především jsem si přivstala, abych byla včas na oddělení pro zahraniční studenty. poslední dva dny měli zavřeno, tak jsem čekala nával. nával nebyl a navíc otvírali o hodinu dýl, než oznamovala cedulka na dveřích... ach, dvě sladké hodinky spánku vniveč a pro nic! na druhou stranu, je krásné být někde o hodinu dřív, oproti mojí klasické hodince zpoždění :)

 

pak jsem s helene šla na universitätssportinstitut zapsat si nějaký tělocvik... ale ouha, ačkoli v noci ještě bylo volných míst hafo, dneska už byly všechny kurzy jógy plné. štěstí se mi asi zapomnělo v posteli, jak jsem raníčko tak nezdravě rychle vstala.

a tak jsme se s helene rozhodly, že zajedeme do ikey koupit pár užitečností... nakonec jsme domů každá táhla obrovskou ikea tašku naprostých zbytečností. x balení vanilkových svíček zlevněných, pánev wok, která, když ji budem používat napůl, nás vyjde na EUR 3/os., papučky hřejivé – já cihlové a helene purpurové – a k tomu všemu slušivý koberec k postýlce. s pruhy v barvě kolejního linolea. myslím, že teď konečně ten můj kotec č. 6545 v sedumnáctipatrovém obrovi jménem haus panorama vypadá docela lidsky :) no posuďte sami:

 

 

v pět bylo grilování. každej přines nějak zvláštně naložené maso... tak, jak je zvyklej... takže z toho byl kulinářskej výlet širým světem. ale nejvíc mě stejně chutnaly bavorský klobásy, co přines švéďan samuel...

zítra jdeme na výlet po kopečkách, co jsou vidět z mýho okna a v pátek asi vyrazíme k neziderskému jezeru... a pak... no... od pondělka začíná škola! bude to už tři tejdny, co jsem tu... ale událo se toho jako za celej rok.

ale při tom všem, nepřestávám vzpomínat na vás všechny, kamarádí!!

 

 

při troše štěstí a hledačském talentu můžete čas od času najít při toulkách internetem mou osobu zachycenou kterak se veselí ve vídeňském šumu.

to se mi přesně stalo ve čtvrtek večer... na stránce www.viennainfo.at jsem objevila fotku ze středeční noci:

po návštěvě heurigeru, kde probíhalo setkání všech výměnných studentů a jejich buddieků (rakouských studentů, co se starají o nás přespolní), jsem byla ještě – napůl proti své vůli – zatažena do clubu kaiko.

kaiko tu plní funkci pražského exitu + radosti + klubu face2face. v pondělí se tam konají erasmus party, kam mají všichni výměnní studenti z wirtschaftsuni vstup volný a navíc od 7 do 8 se tu dají na speciální kaiko-kartičku, kterou jsme nafasovali po příjezdu, dostat něktreré koktejly for free a potom od 8 do 10 za krásných EUR 2,90. v klubu hrajou šílenou retro hudbu a klimatizaci tam asi taky instalovali v časných devadesátých... ale to nakonec vůbec nevadí, protože důležité je hlavně všecky tam potkat, potančit trochu, popít malinko a hlavně cítit, že v tom malém našlapaném prostoru se skoro všichni navzájem znají a objímají a tančí a blázní.

ve středu tam však byla párty vídeňských mediků a studentů práv (ÖMU-Jus-Fest). vetřeli jsme se tam na naše univerzitní ID karty a zjistili, že víc než mediků a právníků je tam lidí od nás... úplně nalevo můžete vidět mášu z moskvy... vedle bob, veselý američan z miami, co bydlí o pár dveří vedle – první člověk, co mi zaklepal po příjezdu na dveře, aby zjistil, kdože to přibyl na patro... pak já a vedle sympatický klučina z vídně, co se k nám z kraje večera přidal a my se ho zapomněli zeptat na jméno i číslo... ve spodní řadě francouzsky hovořící belgičanka marie a helene s laure z francie.

takhle tedy vypadala naše středeční noc.

ve čtvrtek ráno jsem se probudila s hlavou bolavou jako nikdy. vzpomněla jsem si na simona, který mi o víkendu vyprávěl, že se ve francii lacinému vínu říká chateau migrene, a jala jsem se vypravovat na exkursi do UNO City – jednoho ze čtyř sídel, co má OSN všude po světě. tohle se nachází na východním břehu dunaje.

exkurse byla strašná. hlava řvala o pomoc a nohy se mi podlamovaly. sympatickej pan průvodce zcela nesympaticky rozjel přednášku ve vídeňštině s kadencí rozsypané rejže. nedalo se rozumět ani tomu, když naznačil směr a vybídnul nás k nástupu do výtahu. tak zlé to bylo. a nebo tak zle mi bylo. to nedokážu posoudit. každopádně, z prohlídky jsem nic neměla, protože v celém areálu je volně k vidění pouze hlavní zasedací sál a těžiště prohlídky spočívá v obdržení mnoha zajímavých informací právě že od pana průvodce. ale nevadí.

UNO City je jen jednu zastávku U-jedničkou od dunajského ostrova (donauinsel), a tak jsem se rozhodla, že se nebudu třepat nikam do centra ani na kolej, ale vyvalim se někam na travičku k vodě a hodím si šlofíčka. do začátku hodiny němčiny bylo ještě víc než dvě hodinky a polední sluníčko volalo: "pojď!". přidali se ke mě dva kamarádi z maďarska – csilla a gábor – a tak jsme spolu strávili krásné chvilky na podzimním sluníčku. oni brebentili v tom svém legračním jazyce a já jsem si podřimovala opodál.

hodinka spánku mi prospěla, ale jak se ukázalo, celej ten strašnej stav nebyl až tak způsobenej předchozí pařbou v kaiku, jako spíš následným čekáním na noční autobus... začla jsem ztrácet hlas cítit se definitivně docela nemocně. asi jsem na té zastávce neměla usnout vsedě na chodníku :)

takže teď skřehotám jako vodník česílko, kašlu a kuckám a čtvrtek + pátek jsem místo veselením se s ostatními v zábavních podnicích města vídně strávila vařením čaje. ale to má taky něco do sebe. chvilky klidu jsou tu totiž vzácné.

>> tato stránka je optimalizována pro prohlížeč mozilla firefox!!

nevím proč... jsem nedovzdělanec, samouk a věčný amateur... ale prostá empirická zkušenost prostě ukazuje, že tvrzení zapsané v perexu je pravdivé.

firefox si můžete zdarma stáhnout zde.

vřele vám ho doporučuju, a to nejen proto, že problém se zobrazováním v exploreru neumim vyřešit :) mozillka je šikovná, bezpečná, jednoduchá. můžete používat otvírání nových stránek přehledně v panelech v rámci jednoho okna, čímž zabráníte tomu, abyste měli přeplněnou spodní lištu, systém "oblíbených" je daleko vymakanější a za největší plus považuju lištu odkazů pro rychlé vyvolávání stránek. to vše ovládané za pomoci jednoduchých klávesových zkratek.

a mimo všechny tyhle výhody se vám ještě muj bloček bude zobrazovat tak jak má ;)

 

 

x

dneska je to přesně rok, co se narodil muj milej bratránek martin!!

tááákže: marti, aspoň na dálku... VŠECHNO NEJ!!!

 posaďte se pohodlně na židličku, zadívejte se kamsi za monitor a zapřemýšlejte... co se vám vybaví při slově vídeň??

  vídeňská káva? vídeňský řízek? sacher torte? pokročilým třeba mélange??

 ano, vídeň je rájem fajnšmekrů a mlsalů. světských radostí tohoto druhu je plná. existují čtvrti plné kavárek, čtvrti s dobrými restauracemi, stanice metra obklopené rychlovkami, speciální trh plný dobrot, který se jmenuje nashmarkt (trh mlsnot)... nenajdete tu místo, kde by se člověk v dosahu pár set metrů nenajedl nebo apoň nenapil. a svět to o vídni tuší. dnes se mi laurene nad hrnkem horké čokolády svěřila, že u nich ve francii existuje určitý druh horké čokolády se spoustou šlehačky, který se jmenuje vídeňská čokoláda... takže něco jako naše vídeňská káva. zkuste si ji objednat... obsluha bude frustrovaná a vyděšená, protoše bude mít vskutku kajne ánung, cože to vlastně chcete. taky vídeňská kávinka se tu ve skutečnosti jmenuje úplně jinak – einspäner. stejně tak vídeňskou čokoládu byste hledali marně... zato můžete strávit minimálně týden tím, že si každé odpoledne vyberete jiný druh kávy a nabídka místních kaváren ještě stále nebude vyčerpaná.

 takže! co je co? (za pomoci mého milého tlusťoučkého průvodce z nakladatelství jota)

 mélange - nejtypičtější druh vídeňské kávy, podává se se zpěněným mlékem, v poměru půl na půl, připomíná spíše italské cappuccino, než jeho vídeňskou variantu

 brauner - černá káva, trocha mléka

 schwarzer - černá káva

 einspäner - naše "vídeň", malá černá káva podávaná ve vysoké sklenici s navršenou šlehačkou, které se v těchhle končinách neříká schlagsahne, anébrž schlagobers

 verlängerter - káva o něco slabší (řekněme, že nastavená), běžně se podává s mlékem

 kurz - vídeňská verze espesa

 kaffe créme – káva podávaná s malou kádinkou mléka

 milch kaffee – velká porce horké kávy s napěněných mlékem

 cappuccino - rakouská verze se obvykle podává se šlehačkou

 fiaker - káva s trochou rumu a šlehačkou

 pharisäer - káva podávaná ve vysoké sklenici se šlehačkou, doprovází ji štamprle rumu

 nutno poznamenat, že kávová kultura je ve vídni možná ještě silnější, než pivní v plzni nebo vinná na moravě... denně prý průměrný rakušan vypije půl litru kávy, což je dvakrát víc, než objem jím vypitého piva.

 já zatím na vlastní kůži okusila jenom nepříliš dobrou italskou čokoládu – omylem jsme zasedli do segafredo kavárny, a tak jsme typické vídeňské nabídce ušli. neušli jsme ale mnoha jiným zážitkům!!

 jednak čistě gastronomickým a taky vinným. vídeň a okolí je totiž významnou vinařskou oblastí. na okraji města se rozkládají téměř vesnické čtvrti (především čtvrť grinzig) plné vinic, sklípků a takzvaných heurigerů.

 slovo heuriger má několik významů – jednak je to místo. a to místo nad jiné příjemné, obklopené vinicemi, vybavené stoly a lavicemi a obšťastněné milou obsluhou... něco jako moravský sklípek, ale ne zavrtané v zemi, ale velice často pod širou oblohou. v druhém významu se slovem heuriger myslí vinař a třetí význam patří mladému vínu, tj. letos vínu z roku 2005. takže v heurigeru můžete pít heuriger přímo od heurigera... pokud jsem všecko pochytila správně :)

 včera jsme jeden heuriger navštívili s lidmi z kursu němčiny. zorganizovala to naše neuvěřitelně milá slečna učitelka, která se bez ustání stará o to, abysme pochytili, cože ta vídeň vlastně je zač. a v rámci toho nám taky zabookovala 40 míst u jednoho vinaře ve čtvrti grinzig, asi tak půl hodinky od školy. mimo výtečné svěží bílé vínko (... bílé se zde pěstuje daleko častěji než červené, nejběžnějšími odrůdami jsou grüner veltliner a riesling ...) jsme okusili čerstvý sturm, což je místní výraz pro burčák... no veselo bylo :) zjistila jsem, že ve všech středoevropských zemích (polsko, slovensko, maďarsko, slovinsko) se sturm přeloží ja mošt nebo most, nikde však burčák... takže... zase jsme v něčem jedineční, ach :)

:: na obrázku mezinárodní klientela heurigeru – prvních sedum lidí zleva doprava: matilde – portugalsko, mateus – belgie, eric – USA, krista – USA, csilla – maďarsko, sĺawek – polsko, olga – polsko, za objektivem já, doufám, že jsem milým spolustolovníkům nepošramotila jména nějakým fatálním způsobem... ale považuju za úspěch, že jsem si vůbec všechny zapamatovala... jak poznamenal eric: za tehle tejden jsem poznal víc lidí, než za celej svuj život!! ::

 další velice zajímavý gastronomický zážitek jsme si dopřáli ve čtvrtek... po prohlídce vídně s průvodcem jsme se rozhodli, že vyrazíme někam do innere stadt "just for having a meal" a tak jsme ve skupině nějakých 20 lidí vyrazili. eric, resp. jeho chytrý průvodce (mimochodem ze stejné edice jako můj, avšak ve své americké mutaci :), věděl, že kdesi za museumsquartier – směrem na mariahilferstrasse – by měla být oblast velice příjemných hospůdek a resatauraček, a tak jsme nabrali směr a v neutěšené formaci turistického charakteru (20 lidí) jsme se vrhli do ulic. po chvilce hledání a tápání při pokusech o překlad všech těch položek na menu v jednotlivých hospodách, co jsme míjeli, jsme konečně našli jednu, kde slibovali zajímavé menu za cca EUR 6,90 a zároveň na zahrádce bylo dost prostoru pro celou naši grupu.

 menu bylo buď vegetariánské – rizoto s liškama – nebo masožroutské – nějaké prasátko se zelím, myslím – a pro obě možnosti byla společná polévka. měla nevinný název "pfirsichsuppe". dokonce i vzhled nebyl moc varující... posuďte sami:

:: nad talířkem pfirsichsuppe sedí zleva: eric – USA, manuel – portugalsko, simon – francie, odložená lžíce je moje ::

 nojo. ale když jsme si přeložili, že pfirsich znamená broskev... začlo mírně přituhovat. ano. byla to broskvová polévka. mě chutnala. ale chlapci u mého i vedlejšího stolu měli velké potíže svůj oběd dokončit a holčiny se smály, že džus z talíře ještě nikdy nepily. no, prostě, chuť a forma byla mírně netradiční. ale koneckonců, kvůli poznávání netradičního tady jsme, tak proč ne!?

 za tenhle tejden mám ještě jeden zajímavej hospodskej zážitek... jo. obsluha je tu moc milá, ale jakmile se přiblíží zavírací doba... jako by ji někdo vyměnil. je naprosto běžné, že slečna vrchní přijde zkasírovat stůl se slovy: "omlouvam se, ale prostě jdu domů"... to ještě jde, i když lidi z některých zemí to nemůžou pochopit... u nich by prý obsluha zůstala, dokud by se poslední zákazník nezvedl (to tvrdili např. lidi ze států)... ale dneska jsme se setkali s naprasto vyhrocenou formou téhož, když slečka číšnice s úderem půlnoci přiběhla k několika obsazeným stolkům na zahrádce nedaleko stephansplatz a prostě zakřičela: "sie müssen gehen!!" (musíte jít, rozuměj vypadnout) a začala svazovat řetězem stolečky dokupy. to už bylo myslím za hranicí pro všechny otrlce dokonce i z východních zemí, kde jsme 40 let museli žít bez usměrňijícího tlaku konkurenčních sil...

 nu, ale ani tohle prostě nemůže znehodnotit kalorickou hodnotu toho, co jsme do sebe za tenhle tejden nacpali. enjoy your meal, folks!!

:: obrázky jsou z http://de.wikipedia.org/wiki/Kaffee ::

už padam únavou...

ještě jsem chtěla malinko povyprávět, jaké to dneska bylo na výletě v melku a jak jsme jeli na ochutnávku vín do překrásného údolí dunaje pár kilometrů od tamtud... jenže... čas potrhl oponou... a je krásných 5:18... zítra je sice neděle, ale přeci jen... půjdu radší zkontrolovat postýlku a o melku zas jindy.

jako satisfakci posílam jednu fotečku, abyste mi věřili, že jsem fakt tu.

:: v prostřed města se tyčí katedrála stephansdom typická svou střechou z barevných tašek, jež jsou seskládány do geometrických obrazců nebo – jako na téhle fotce – obrázků. během druhé světové války byl kostel poničen a většina tašek musela být vyměněna, původní krytina však pocházela z české výroby... koneckonců jako většina věcí tady :)

v posledních letech rakousko-uherské monarchie byla prý vídeň největším českým městem!

a teď je městem mým! stojím v postranní uličce, která ústí na hlavní náměstí stephansplatz. fotka z guided vienna city tour... tj. z prohlídky s průvodcem, co pro nás zařídila škola. ::

 

 

 

 

 

 

tzn. ještě taky jednu nebo dvě anebo tři kuriozitky...

... jdu si takhle podchodem pod karlsplatz (to je nedaleko budovy opery) ... vdechuju vsechny ty pachy, co v sobě drží všechny stanice metra, co jsem kdy procházela, a najednou mě do nosu praští ještě něco dalšího... a za chvilku ještě taky do uší!! co to je? jdu se kouknout... turisti cvakají fotítkama, hledají drobné, vcházejí... stojím před podzemní napodobeninou oprera hausu, co stojí nahoře, nad zemí, kousek cesty od tud. jen účel tohohle zařízení je poněkud opačný. čurat tu můžete nejenže ve stylovém prostředí ale také za sladkých tónů strassových valčíků. nezkoušela jsem to. ale na fotce před vchodem vypadal interiér exkluzivně:

další fotka zachycuje poslední výkřik místní módy. vyobrazené modely naleznete ve výloze malé čistírny v radetzky strasse. to ještě v praze nemáte, co??

poslední dnešní fotografie dokumentuje proekologickou tvář tohohle městečka... zelená má prostě přednost!! ať už by jí měla z cesty uhnout cyklostezka nebo třeba kus baráku.

jsem špatný blogger a nedostatečný grafoman... ale zkrátka – děje se tu toho tolik, že radši žiju nežli píšu... a tak aspoň dva obrázky jako závdaveček:

... takhle krásně se můžu kochat pohledem z okénka. ze zámečku, co není skoro k rozeznání vprostředku na kopečku, musí být výhled na celé město. chtěla bych se tam podívat, ale čert ví, kudy tam?? tak se zatím jenom koukám a taky pěkný. pod vyhlídkou se táhnou vinice. v ostrém večerním slunci se řady dozrávajících keříků rýsují docela jasně.

když se trošku sešeří, rozsvítí se neon patřící novinám neue kronen zeitung a na domě vzadu se objeví nápis kurier. zde sídlí důležitá část impéria vídeňské sedmé velmoci... kronen zeitung je údajně nejčtenějším titulem v širém světě ... čte ho denně 25% rakušanů. to znamená 2 mil. čtenářů. takže o světovosti malinko pochybuju, ale že tenhle bulvárek hejbe místní zemičkou, je docela sicher.

kurier je o trochu serióznějším, ale o to méně čteným deníkem. podle toho, co nám vykládala frau lehrerin v kursu NJ, přináší všechny aktualní informace, někdy obsáhle, někdy stručně, ale nějaké hlubší analýzy tam asi nenajdete. to byste museli v trafice koupit třeba der standart nebo die presse. oboje je asi tak jako naše hospodářky. snaží se o nezávislost, ale standart prý nezapře liberální orientaci.

trafiky jsou ve vidni kapitola sama pro sebe! většina prodejců novin jsou imigranti, kteří svoje zboží ráno prostě vyskládají na dlaždičky vídeňského metra a celý den pak pobíhají kolem v pestrých vestičkách s logem krone zeitung nebo die österreich. to jsou mírně odlehčené noviny, které vycházejí teprve asi 14 dní a jejich příchod na trh provází masivní billboardová kampaň "österreich liest österreich" a báječná cena EUR 0,50.

za tuhle minci je možné die österreich nebo jakýkoli jiný titul vyměnit v další vídeňské alternativě běžné trafiky – na všech rozích jsou totiž rozvěšené velké pytle s tiskovinami... tu krone zeitung, tu die presse, onde der standart... a nad pytlem je přivrtaná malá kasička. taková drobná procvička slušnosti a disciplinovanosti zdejších čtenářů. očividně to funguje. nikoho by nenapadlo sebrat noviny jenom tak. ale já stále zůstávám u toho, že si přečtu hlavní titulek zítřejších kronen zeitung, jejichž první stranu každý večer promítají na nejvyšší dům na druhé straně donau kanal :) koukali byste, jaký se tu dějou věci! ale o tom zas jindy...

zatim jen kam oko z okna dohledne.

z okna koleje koukam na dlouhe vinice na protilehlem kopci. bajecnej prislib!! malem bych zapomnela, ze jsem prijela do sladce ovinene krajiny!

primo pred koleji, na druhem brehu Donaukanal, stoji budova Neue Kronen Zeitung... podle velkeho cerveneho loga soudim mirne bulvarek... ale preci – v noci na vezak promitaji titulni stranku posledniho vytisku... a tak staci vykouknout z okna, a clovek hnedka vi, co je ve svete noveho!

pred kolej vede silnice, jeden konec se potapi kamsi do spleti ulic a prutahu v centru mesta a druhy konec vede zrovinka do brna a do prahy... aspon clovek nezapomene, kudy domu. vedle silnice je cyklostezka a vedle cyklistu pobihaji videnane, ktery si v nedeli rano chteji doprat hodinku joggingu. a za tim vsim se najednou na dunajskem kanale objevi tri rychloveslice! v nedeli viden patri sportu.

a jeste jeden poznatek... tentokrate z cesty do internetove kavarny... i ve vidni postavaji v podchodech kolporteri strazne veze (... vlastne zadny div). v metru na karlsplatz jsem potkala hnedka dve dvojice... probudte se!!

 fotky prijdou pozdeji.

tohle je prostor pro nevazane hovory, sdileni myslenek a pocitu a jakakoli jina pismenka, ktera se vam nepovede tematicky zaradit k zadnemu z cintu. pouzivejte odkazu komentare.

so called happy august memories :)

sedum zastaveni ve videnskem pratru... a stejne byly nejhezci houpacky!!! teda hnedka po kompostu...

ta kvetina je pro tebe, mari!

a tahle je pro tebe.

nojo, bylo tam krasne.

 

 :: wiener kompost für dich!! ::

vazeni navstevnici, velice se omlouvame, ale autorka tohoto blogu je tak trochu zacatecnice a jeste chvilku potrva, nez tento prostor bude fungovat pozadovanym zpusobem. vznikla situace nas hluboce mrzi, lec neni v nasich silach cokoli na ni zmenit. drzte ji aspon palce. dikes.

inu, pratele, tak uz i ja vlastnim vlastni blog! preju prijemne pocteni :)

Rubriky

vienna news
polibek můzy
visual point
adresa etc.
review
výkřiky

Odkazy

moje milá - prague pilsen treforest
mojí milé druhá stage - tamtéž
rošťanda - prague
ládik - prague ex vienna
jankovo 3x30 - starej plzenec
klárky krematorium - prague pilsen
pepczova zavíračka - kulíkov u plzně
verča po návratu - prague trutnov ex brisbane
přemkovo diario - prague ex costa rica
sedm nedostatečných - starej plzenec
ynnovations - institut pro znalostní ekonomiku
theater brett - vienna
mladé ženy - prague
ilha formosa - martin in taiwan
ver_ber's photostream
ladik's photostream
evy's photostream
photostream de mistr x
romek's photostream

Motto blogu moje cinty

You came upon me carving some kind of little figure out of wood and you said - Why don´t you make something for me? - I asked you what you wanted, and you said - A box. - What for? - To put things in. - What things? - Whatever you have - you said... Well, here´s your box. Nearly everything I have is in it, and it is not full. Pain and excitement are in it, and feeling good or bad and evil thoughts and good thoughts - the pleasure of design and some dispair and the indiscridable joy of creation... And on top of these are all the gratitude and love I have for you... And still the box is not full. - John Steinbeck, East of Eden - dedication -